Zločiny v srdci města

Kapitola 14

Jakub se vrátil po náročném dnu konečně do bytu. Kateřina právě dovařila večeři. „Hmmm, co to tady hezky voní?" ptá se lákavě Jakub. Kateřina odpověděla: „Dlouho slíbené kuře na paprice." Jakub se usmál a natěšeně pronesl: „Tak to se těším, ale půjdu si dát ještě sprchu." Položil batoh ve svém pokoji a vrátil se zpátky do kuchyně. „Kde je vůbec Dominik, neměl už tu být?" ptá se zvědavě. Kateřina pokrčila rameny a řekla: „Nic nenapsal, tak se třeba někde zdržel." Jakub kývl a vydal se do koupelny. Mezitím se akorát otevřely vchodové dveře a překvapivě to byl Dominik. „Zdarec, omlouvám se za zpoždění-" nedořekl to, když ucítil vůni z kuchyně. „Že by kuře na paprice?" ptá se a přistoupil ke Kateřině. „Bingo." řekla. „Dobře ty." Kateřina humorně pronesla: „Když to vařím já, tak to je jasný ne." Dominik jen kývl a odešel do pokoje.
Po nějaké době všichni usedli ke stolu a pustili se do jídla. „Co případ?" ptá se Dominik a zvědavě se podíval na Jakuba. Ten polknul sousto a řekl: „Poprvé za několik dní máme menší důkaz, ale otázka jestli vůbec k něčemu je." řekl. Kateřina dodala: „Upřímně mám celkem strach, už dvakrát nám nechal vražedný dopis před dveřmi. Potom tu má být člověk sám." Jakub to chápal a řekl: „Taky jsem z toho nervózní, hlavně nechápu proč zrovna nám. Proč to nenechá v policejní budově." Dominik pronesl: „Ego. Chce ukázat, jak je krutý a ví, že bez toho by jste byli na samém začátku." Jakub přikývl a řekl: „Nevyvracím to." Dominik se ptá: „Nemáte už nějakou spojitost mezi obětmi?" Jakub zklamaně zakroutil hlavou. „Jediný to, že se oběti potkali v tom supermarketu, ale všichni ostatní jsme prověřili a nic je nespojuje, teda až na jednoho." řekl. Kateřina i Dominik se na něj podívali. „V tom obchodě byla osoba, které nebylo celou dobu vidět do tváře. Pořád se pohyboval u oběti. Takže teoreticky to mohl být vrah." pronesl nejistým hlasem Jakub. Dominik dodal: „Akorát tobě to na něj nesedí, viď." Jakub jen přikývl a řekl: „Tenhle vrah nebude žádný amatér. Od samého začátku bude mít vše promyšlené do každého detailu. Popsání oběti, příčina smrti a hlavně výběr obětí. Především dopisy, co nám doručil. Dobrovolně nám dal velkou nápovědu, abychom se trochu posunuli dál." Kateřina se zvedla od stolu a odnesla prázdné talíře do dřezu. „Otázkou je, jestli opravdu ty dopisy jsou pravdivý. Jestli to není jen pokus o to, aby vás vedl úplně špatným směrem." pronesl Dominik. Jakub váhal nad odpovědí. „No kluci, povídejte si tu klidně do rána, ale jdu spát. V tomhle vám můj mozek neprospěje. Dobrou." rozloučila se Kateřina a odcházela do svého pokoje. Jakub se opřel o židli a hlasitě řekl: „Proč to je tak složitý. To není ani můj případ a mám z toho hlavu jako pátrací balón." Dominik se zvedal a mluvil: „Jo zvykej si. Budeš chtít dělat zkoušky na detektiva, takže tě to bude čekat každý den." Jakub se také zvedl. Oba dva se vydali do svých pokojů. Jakub usedl k notebooku a pátral po dalších informací. Dominik, ten si rovnou lehnul a usnul. 

26.11. 2020
V centru města byl rozlehlý městský park. Přes den byl plný lidí, studentů, párů na pikniku, lidi venčící psi a dalších spoustu lidí dělající všechny možné aktivity. Každým dnem se denně v parku uklízelo a proto vždy působil udržovaně. 
Po parku se v tuhle noční hodinu málokdo pohyboval. Až na jednoho mladého muže, který si vždy chodil vyprázdnit hlavu klidným během. Vždy měl své trasy, ale dnešní noc mu vyšla přes park. 
Muž se akorát zastavil u jedné dřevěné lavičky. Na svých chytrých hodinkách si stopnul počet na běhaní. Posadil se na lavičku a silnými nádechy a výdechy únava ustupovala. „Lepším se." řekl si sám pro sebe nadšeným tónem. Několik minut seděl a jen se nadechoval a vydechoval. Rozhlížel se po parku a neviděl ani nohu. Z druhé strany by z toho někdo měl strach, ale muž byl naopak raději, když nikde nikdo kolem nebyl. Už se zvedal a protahoval si ještě před pokračováním nohy. Koutkem oka zahlédl něco v dáli za lavičkou. Pomalinku se ohlédl na dané místo. Neviděl pořádně, co to bylo. Pomalými kroky se na místo vydal. Jakmile zpozoroval, co vidí, tak věděl, že to z hlavy už nikdy nedostane. 

Tvrdý spánek Jakuba přerušil zvonící telefon na stole. V prvních sekundách vůbec nevěděl, co se děje. Pomalu se zvedl a podíval se digitální hodiny na nočním stolku - 2:39. Zvedl se z postele a popadl mobil na stole. „Jakub Schmid, slyším." řekl stále ospalým hlasem. Jenže jakmile uslyšel Alžbětu v hovoru do sekundy byl probuzený. „Jasně, hned tam jedu." domluvil a telefon odložil. Rychle popadl ze skříně modré džíny, černé triko a tmavě zelenou bundu. Z trezoru si vytáhl odznak a opasek s pistolí. Potom, co se převlékl, odznak si připnul na levé straně pásku a opasek s pistolí na pravé straně. Vyšel ze svého pokoje a vydal se ven z bytu. 

Celý park už byl policejními pásky uzavřen. Naštěstí v tuhle dobu se kolem neobjevovalo tolik civilistů, ale takových zvědavých novinářů bylo všude kolem mnoho. 
Jakub dorazil ke dvěma strážníkům, kterým ukázal svůj odznak. „Strážník Jakub Schmid, pomáhám detektivům z vražd s případem." dodal. Jeden ze strážníků zvedl policejní pásku, aby ji Jakub podlezl. Následně kráčel po parku až došel k velkému hloučku policistů, detektivů a forenzních techniků. Zahlédl Alžbětu s Lenkou, jak stály kousek mimo. „Zdravím, tak co zatím máme?" ptá se. Lenka začala: „Oběť jsme ještě neviděly, ale prý muž, dvacet devět let. Učitel češtiny na obchodní střední škole." Alžběta řekla: „S doktorkou Sáblíkovou jsme se ještě neviděly, takže ani nemáme teorii příčiny smrti." Jeden strážník přišel a podal kus papíru Alžbětě. „Zde je ten muž, co našel tělo." řekl a odešel. Alžběta poděkovala a ujasnila: „Tělo našel muž, co tu byl běhat." Lenka řekla: „Jakube, dojdeš promluvit s tím mužem, co ho našel. My zjistíme více informací o oběti." Jakub souhlasil a šel k jednomu z policejních aut stojících okolo. 
„Dobrý večer, strážník Schmid." pozdravil a ukázal odznak. „Jste René Došek?" ujišťuje se Jakub. Muž se opíral o jedno z aut a lehce přikývl. „Mohl bych se vás zeptat na pár otázek?" Znovu lehké přikývnutí. Jakub si vytáhl zápisník a zeptal se na první otázku. „V kolik hodin jste našel tělo?" ptá se. „Zrovna jsem si u lavičky dával pauzu od běhu. Byla druhá hodina a dvacet čtyři minut." odpověděl. „Chodíte sem běhat každý den?" ptá se na další otázku. Zakroutil hlavou a řekl: „Mám různé trasy a tenhle den mi to vyšlo přes park." Jakub kývl a pokračoval: „Dobře. Byl v tu chvíli někdo jiný v parku, než vy?" René zakroutil a pronesl: „Moc jsem se na okolí nesoustředil, ale pokud vím, tak jsem tu byl sám." Jakub kývl a řekl: „Později se prosím stavte na stanici, sepíšete hlášení." 
Mezitím Alžběta s Lenkou došli k tělu. Muž byl s hnědými kudrnatými vlasy a hnědými oči. Na sobě měl šedou košili a hnědé kalhoty. Ležel břichem na zem a hlavu měl lehce pootočenou na pravou stranu. 
Alžběta se sklonila a podívala se mu do tváře. Jeden strážník chtěl říct: „Oběť se jmenuje-" Alžběta přes něj řekla: „Vít Batěk." Lenka se na ní podívala a zeptala se: „Jak to víš?" Alžběta nervózně řekla: „Protože ho znám."