Bleach- Čas ztracený v mlze

Krásné dny

(Ahoj. Tohle je moje první povídka, takže se omlouvám za případně nepřesnosti, nebo přílišné opakování slov . Také jsem vám chtěla říct, že tam budou i věci, které s v Bleach nikdy neobjevily. Inspiruji se i v jiných anime takže to možná bude trochu různorodé.  :D Prosím komentujte)

 Pomalu se vracím domů, do sídla druhé rodiny klanu Kuchiki a přemýšlím. Dnešek byl opravdu náročný. Musela jsem se prokousávat hlášeními za uplynulý měsíc, což bylo dost strašný. Potom taky napsat ty svoje. Pro kapitána Kuchikiho, protože pod něj naše jednotka přímo spadá. Také pro Vrchního kapitána, který jen chce mít přehled o nadějných budoucích shinigami.

Když konečně dojdu domů, zjistím, že u vchodu do domu někdo stojí. Postava vystoupí ze stínu a zamává mi na pozdrav.

Byakuya se na mě usměje a radostně na mě zavolá: ,,Ahoj Anee, doufám že si nezapomněla na náš trénink?"

,,To víš, že jsem nezapomněla," ujistím ho. ,, Jenom si domů hodím věci."

Za chvilku jsem byla zpátky i s tréninkovým mečem. Společně jsme vyrazili ke cvičišti. Celou cestu jsem si povídali.

,,Aniko mám pro Tebe novinku. Od zítra nastupuju do vaší jednotky," oznámil mi zvesela.

,,To je bezva. Snad se ti u nás bude líbit," odvětím zamyšleně. ,,Jenom doufám, že se na náš trénink zase nepůjde podívat kapitán Ginrei, " prohodím zamyšleně.

,,Proč?"zeptá se Byakuya.

,,Nevím. Trochu mě znervózňuje," odvětím.

Došli jsme ke cvičišti, a koho tu nepotkáme. Nejen,  že je tu kapitán Kuchiki, ale dokonce je tu sním je Yoruichi. Jenom doufám, že se Byakuyu nepokusí zase vytočit. Dělá to dost často a mě už to pomalu začíná lézt na nervy.

,,Čau děcka,"pozdraví nás Yoruichi. Tak tohle už dokáže naštvat i mě. ,,Co tu ti dva zase dělaj?" pomyslím si

,,Přišel jsem si na chvilku promluvit s Anikou. Myslíš, že bys mohla chvíli trénovat jen s kapitánkou Yoruichi Byakuyo? "zeptal se Ginrei. Vyznělo to spíš jako přímý rozkaz než jako prosba.

Byakuya jen mlčky přikývl, ale jeho pohled vypovídal za vše. Nesnášel tréninky s ní. Spočívalo to v tom, že mu Yoruichi sebrala stuhu do vlasů a utekla s ní co nejdál. No nic, způsobů, kterými se dá Byakuya vytočit je mnoho.

Když oba dva zmizí za bránou cvičiště, tak se mě Ginrei zeptá: ,,Už to víš?"

,,To,  že jste Byakuyu přiřadil do mé jednotky? Ano to vím," odpovím mu. ,,Mohu  se zeptat co tím vlastně sledujete?" prohodím  jen tak mimochodem.

Podívá se na mě a odpoví: ,,Chci, aby se naučil zachovat si chladnou hlavu."

Mám co dělat abych se ovládla a nezačala vyvádět. ,,A vy očekáváte, že ho naučím sebeovládání?" zeptala jsem se, a mírně pozvedla obočí.

,,Ano," odpoví stroze.

Snažím se vymysle nějakou inteligentní a diskrétní odpověď, ale dneska už na slovíčkaření nemám náladu. ,,A to mám jako udělat.... .Jak to mám vlastně udělat? Jestli se má začít ovládat alespoň mikroskopicky, tak by mu musela dát na chvíli pokoj." odpovím nakvašeně. V tu chvíli si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. Opatrně se podívám na kapitána. Nic nenamítal, takže se to zjevně rozhodl přejít bez dalších poznámek.

,,Každopádně bych tě rád poprosil o laskavost," řekl a podíval se na mě významným pohledem.

To mi vyrazilo dech. Vždyť je to kapitán. Může mi nařídit prakticky cokoli. Pravdou je, že naše jednotka je složená z dětí Čtyř Velkých rodů Soul Society, které jsou nadané, ale věkově nesplňují požadavky pro Spirituální akademii. Tím pádem je to i s rozkazy trochu jinak, ale to v tuto chvíli není podstatné.

,,Potřebuji, abys na něj dohlédla. Musím se ujistit, že nebude dělat blbosti a že se nenechá tak snadno vyprovokovat. Zkrátka a dobře chci, abys ho trochu brzdila a přitom neporušila pravidla. Rozumíš tomu?" zeptá se nakonec.

,,Hai," odpovím mu a zeptám se: ,,Mohu už odejít? Chtěli jsme si ještě chvíli zatrénovat a zítra musím do práce, takže se nemůžu zdržet moc dlouho," zdůvodním svou prosbu.

,,Dobře. Stejně jsem se chtěl podívat na to, jaké děláte pokroky," odpoví mi a pomalu odchází.

Neodpustím si sarkastický úsměšek a jdu za ním.

Když vejdeme dovnitř,  vidím jak Yoruichi běhá, nebo spíš poletuje po cvičišti. Byakuya hned za ní a vypadá pěkně nasupeně. Oba používají Shupoo, jak jinak. Spolu s kapitánem odejdu na kraj cvičiště a čekám až je to přestane bavit.

,,Přesně tohle bych uvítala, kdyby přestalo," povzdechla jsem si. V tu chvíli jsem vedle sebe ucítila nějaký pohyb. Vedle mě se vynořila Yoruichi.

,, Nebuď takovej suchar Anee," zasměje se vezme mi tréninkový meč.

Podívám se znuděně na kapitána Ginreie a zeptám se: ,,Nemůžeme už jít bojovat? Tohle nemá cenu."

Pobaveně se na mě podívá a řekne: ,,Svým způsobem  je i tohle trénink. Tak jdi a vezmi si ten meč zpátky."

Zatvářím se nasupeně, potom se usměju a vrhnu se do boje o své věci. Po pěti minutách si uvědomím, že takhle to nemá smysl. Chytím Byakuyu a vysvětlím mu svůj nápad: ,,Každý na ní půjdeme z jedné strany a napadneme ji najednou."

,,To nebude fungovat,"odsoudí můj plán Byakuya. Je to moc jednoduché. Na to nám neskočí," rozvádí svoji úvahu.

,,Ale skočí," stojím si dál na svém. ,,Právě protože je to tak primitivní.Nebude čekat že použijeme něco tak jednoduchýho." hájím si svůj návrh.

,,Tak jo,"nechá se přesvědčit Byakuya.

Nakonec nám to skoro vyšlo. Už jsme ji skoro měli, ale použila nějaké speciální kroky, pomocí kterých, vytvořila klon. Na to jsou moje vědomosti doopravdy krátké. Když už jsem začala cítit únavu, tak se nad námi slitovala a věci vrátila. Na boj nakonec ani nedošlo, protože jsme toho měli oba dva dost. S kapitány jsem se rozloučila a na Byakuyu jsem přátelsky kývla.

,,Tak zatím Byakuyo," otočila jsem se a pomalu odcházela domů.

Když jsem přišla domů,  bylo všude zhasnuto. Chvíli mi trvalo než jsem přišla na to proč. Plácla jsem se do čela a řekla: ,,No jo rodiče mají vlastně noční." Na to jsem úplně zapomněla. K večeři jsem si udělala salát, protože zelenina byla to jediné, co nám v ledničce zbylo. Poté jsem se šla umýt, což bylo po celém dnu velice příjemné. Potom jsem se převlékla a šla jsem spát. Už ani nevím, kdy jsem usnula.

Najednou se objevím místě, které jsem v životě neviděla. Je šedivé a pochmurné, všude samý písek. Tu a tam ze země vyrůstají pahýly jakýchsi suchých stromů. Na pozadí té šedivé krajiny se zvedá obrovská stavba. Nikdy jsem nic takového neviděla. Otočím se a v tom ho uvidím. Je to vlk, který je černý, jako čirá zloba. Je obrovský. Tyčí se nade mnou a já si připadám, jako maličký mravenec. Otevře tlamu a zařve. Najednou se kolem nějzačal zvedat oblak prachu a zcela ho zakryl. Když se prach usadil, zjistila jsem, že tam už není. Podívám se na zem a zjistím, že ten samý vlk, ale mnohem menší, stojí asi deset metrů ode mě. Když se na něj podívám pozorněji, zjistím, že se mu kolem těla komíhají dva ocasy. Najednou začne slabě modře zářit. V tu samou chvíli jsem ucítila to obrovské reiatsu, které stále roste. Je strašlivé a temné. Čím větší síla z něj sálá, tím víc ocasů se kolem něj tvoří. Nakonec mu vyrostl i desátý ocas. V tu chvíli se proti mě rozběhne, ale já se nemůžu ani hnout. Když už byl kousek ode mě, tak skočil. Uviděla jsem už jen modrý záblesk a s trhnutím jsem se probudila.