Zločiny v srdci města

Kapitola 15

„Chodila jsem s ním na základku." pronesla Alžběta a zvedla se. Lenka se na ní rozrušeně podívala. Mezitím k nim přišla doktorka Denisa Sáblíková. „Řekla bych dobrý večer, ale myslím si, že pro vás dobrý není." pokusila se říct humorně Denisa. Sklonila se k tělu a poprosila o pomoc otočit tělo. Lenka si nandala gumové rukavice a naráz s Denisou tělo otočily. Na první pohled na tělu nebyly známky žádného zápasu ani kapka krve. Lenka mezitím udělala pár fotografií těla a místa činu. „Našlo se něco?" ptá se Alžběta. Jeden z forenzních techniku odpovídá: „Akorát jeho mobilní telefon a peněženka s klasickým obsahem." Podal ji to v průhledném sáčku. Denise řekla: „Nevím to stoprocentně, ale pravděpodobný je udušení." Lenka se ptá: „Vrah ho uškrtil?" Denise zakroutila hlavou a dodala: „Na krku nemá žádné modřiny. Takže očividně byl někde uzavřen a došel mu kyslík." Tentokrát se Alžběta ptá: „Nějaké číslo někde?" Denise řekla: „Na první pohled ne, ale uvidím až při pitvě." Náhle jeden z forenzních techniků vykřikl: „Pojďte sem!" Všichni se zvědavě směrem k němu otočili a přistoupili. I doktorka přišla nahlédnout. Na zelené trávě bylo červeným sprejem nastříkané číslo čtyři. „Myslím si, že vaše číslo hledat už nebudu muset." řekla Denisa a podívala se na Lenku a ihned na Alžbětu.

Bylo chvíli po šesté a Lenka i Alžběta už seděli u svých stolů v kanceláři. Na dveře zaklepal Jakub a vešel dovnitř. „Ahoj, tak co vše máme?" ptá se a přisunul si židli k nim. Alžběta sáhla po fotografiích z noci a podala mu je. Jakub začal procházet jednu po druhé. Alžběta se na něj podívala a čekala na jeho reakci. Jakub do pár sekund se na ní podíval. „To je Vít Batěk?" ptá se. Alžběta jen přikývla. Lenka se ptá: „Kdo všechno teda s vámi chodil na základku?" ptá se. Alžběta odpověděla: „Druhá a momentální oběť. Ten Dominik s tou advokátkou, co přišli pomoct Jakubovi, tak ty také. Jakubovo a Dominikovo spolubydlící také." Lenka se chvíli zamyslela a řekla: „Není to nějaká náhoda, že už druhou ze tří obětí znáte." Jakub se na ní nechápavě podíval a zeptal se: „Kam tím míříš?" Lenka jen zakroutila hlavou a neodpověděla. Alžběta se pozastavila a pronesla: „První oběť byla Valerie, byla s námi první stupeň, potom odešla na gympl, Vít byl s námi všech devět let, ale o Denisovi nevím vůbec nic." Jakub se nechápavě ptá: „Počkat, chcete mi říct, že někdo zabijí naší bývalou třídu ze základky?" V momentální situaci nikdo na otázku neměl odpověď. Alžběta se zvedla a řekla: „Jakube, zajedeš s Lenkou do naší bývalý školy, požádejte o seznam žáku z našich let. Promluvím s kapitánem." nařídila. Lenka řekla: „To si nepamatujete s kým jste chodili do třídy?" Alžběta dodala: „Už je to třináct let a hlavně nikdy jsme ve třídě nemívali dobrý vztahy. Po ukončení posledního ročníku, jsme se nikdy společně nesešli. Já už polovinu lidí ani neviděla od té doby." Lenka popadla bundu a s Jakubem odešli pryč z kanceláře. Alžběta se mezitím vydala za kapitánem Brodským. 

Dominik seděl u velkého stolu ve tvaru oválu. Kolem něho zabralo místa pár dalších kolegů. Digitální marketér, klientská poradkyně, Bankéř specializující na podnikatele a další. Šéfka Zuzana Literová seděla na konci stolu a mluvila o jejich plánu s jedním klientem z Francie.
„Byla by to velice drahá finanční záležitost, ale pokud budeme moct naší firmu rozšířit i do dalších států po Evropě, tak by to bylo do budoucnosti velmi výhodné." pronesla Zuzana všem přítomným. „Je crois que d'autres États rejoindraient après un certain temps!" pronesl francouzský klient. Žena seděla hned vedle a překládala: „Pán říká, že by se po další době určitě přidaly i další státy." Francouzský klient dodal: „Pas seulement d'Europe." Žena znovu přeložila: „Nejen z Evropy." Zuzana se usmála a řekla: „Samozřejmě bude to vyžadovat čas, ale myslím si, že to vyjde." Zuzana se zvedla od stolu a s úžasem pronesla: „To je pro dnešek vše, zbytek dotáhnu s naším klientem sama. Děkuji vám!" Jakmile domluvila všichni se začali zvedat a odcházeli pryč. „Dominiku, vy tu ještě zůstaňte!" zvolala hlasitě. Zastavil se u dveří a pozoroval Zuzanu s klientem a překladatelkou. Do pár sekund si podali ruce a klient s ženou odešli. Dominik přistoupil k Zuzaně a čekal. „Co na to říkáte?" ptá se zvědavě. „Jo...jo myslím si, že to je super." neřekl to moc s nadšením a Zuzana si toho všimla. „Dominiku, děje se něco? Při celé schůzce jste neřekl ani slovo. Jindy se zapojujete nejvíce." pronesla zvědavě. „Ne, všechno je v pohodě. Jen jsem toho málo naspal." zalhal. „Dobře, zde máte všechny dokumenty o tom, projděte si to znovu. Myslím si, že vám to neuškodí." pronesla a z místnosti odešla. 

Jakub s Lenkou akorát dorazili k staré základní škole. Oba vystoupili a Jakub se zastavil. Hleděl na celý areál školy a v hlavě se mu přehrávaly všechny vzpomínky. „V pohodě?" přerušila ho Lenka. „Jo jasně, jen strávil jsem tu devět let mého života, takže je divný se sem zase vrátit." řekl a vydal se za ní. Přišli k proskleným vchodovým dveřím. Hned vedle nich byly zvonky. Jeden byl umístěn u nápisu ředitelna. Jakub chvíli zvonek podržel a vyčkal. Po pár sekundách se ozval něčí hlas. „Co si přejete?" ptá se. „Dobrý den, tady strážník Schmid. Potřebujeme si na chvíli s vámi promluvit." pronesl a do kamery, co byla nad vchodem ukázal odznak. Ihned se hlas znovu ozval: „Počkejte na chodbě, přijdu za vámi." Do pár sekund se dveře otevřeli a Jakub s Lenkou vstoupili dovnitř. Kráčeli po dlouhé chodbě, až narazili na staršího muže v hnědém saku a bílé košili. „Ředitel Brázda?" ptá se Jakub a podává mu ruku. „Ano, to jsem já. A vy jste od policie?" ptá se nervózně. „Ano jsem, ale nemusíte se bát. Jen potřebujeme jednu maličkost." tentokrát promluvila Lenka. „Dobře, tak pojďte se mnou do mé ředitelny." řekl a ukázal na schody, které vedly do prvního patra. Všichni tři po schodech vyšli a ihned zahnuli doleva. Tam už stála ředitelna. Ředitel Brázda otevřel dveře a počkal až oba vejdou dovnitř. Následně zavřel dveře a posadil se za svůj starý psací stůl. „Tak povídejte, co pro vás mohu udělat." pronesl mile. Lenka ukázala také svůj odznak a řekla: „Detektiv Parlásková, jen abych se také představila." Ředitel Brázda se usmál a čekal. Jakub začal mluvit: „Před několika lety jsem tu chodil na celých devět let. Nemohl byste mi dát celý spis všech studentů, co se mnou těch devět let chodili. Zde je rok, co jsem byl v prvním ročníku." Podal malý kus papíru s datem na něm. „Jakub Schmid, typuji správně?" ptá se. „Typujete správně pane řediteli." řekl. Ředitel se na židli otočil a otevřel skříň za ním, kde byli desky s všemi seznamy žáků z každého roku. Vytáhl jedny velké desky a položil je na stůl. Jakub i Lenka přistoupili ke stolu a přihlíželi. Ředitel listoval papíry, až se nakonec zastavil. Desky otočil, aby na ně oba viděli. Jakmile viděl Jakub své jméno, věděl, že to je správný rok. „Nemohl byste nám ten seznam okopírovat?" ptá se Lenka. Ten jen kývl a zvedl se k tiskárně. Ředitel se ptá: „Budete potřebovat každý rok vaší třídy?" Jakub nesměle přikývl. Ředitel kývl a vytahoval i další desky.