The longest dream of my life (CZ)

19. kapitola

Schválně čekám až si vezme první sousto on, protože chci vidět jeho reakci. Slastně zavírá oči a vypadá, že si jídlo vychutnává. "Chutná?" směju se. Finn oči otevře a pokrčí rameny. "Ve skutečnosti je to studený a málo slaný." podotkne. Už se chystám zvednout se a odnést jídlo do mikrovlnky, když se hlasitě rozesmívá a chytá mě za ruku. "Dělám si srandu. Je to dobrý." Rozesměju se taky a opět si beru svou vidličku. Po prvním soustě mi dochází na co jsem zapomněl. Chytám se za čelo a zvedám se. "Promiň, zapomněl jsem na pečivo." Dobíhám k lince, kde beru pytlík rohlíků. Finn se mezitím opět směje. "No, já jsem ti to chtěl připomenout...ale bylo mi to blbý.""Stejně je to částečně tvoje vina." Podotýkám, když si zase sedám ke stolu. Finn se zatváří dost překvapeně. "Moje?! Jsem snad JÁ hostitel?" Nasadí ublížený výraz, který není zrovna moc povedený, protože mu dost cukají koutky. "Ano, tvoje." ukazuji na něj svou vidličkou. "Jak to?""Protože mě hrozně znervózňuješ.""No tak to bych měl asi jít, ne?" Nacpává si pusu rohlíkem a vajíčky. "No to bys právě rozhodně neměl. A teď bych ti docela rád dal pusu, ale počkám si až to spolkneš." Finn celý zrudne a překryje si pusu rukou. Po celou dobu vydává šumivé zvuky, jak se vší silou snaží jídlo nevyplivnout. Nakonec se mu vše daří spolknout. "Tohle mi nedělej." Varuje mě, zatímco se stále směje. "Nemůžu si pomoc. Miluju tvůj smích." Finn se usměje a pokračuje v jezení.Po tom co oba dojíme, odnáším všechno použité nádobí a zbylé rohlíky na linku. "Jacku?""Ano?" odpovím, při svojí několikáté cestě zpět ke stolu."Udělali už ve škole něco s těma klukama?""Nevim. Asi zatím ani neví kdo to byl."Kývne, ale je vidět jak je z toho podrážděný. Nechává hlavu sklopenou a loupe si kůžičku u nehtů."Asi bych ti měl něco říct."Nejistě ke mně vzhlédne a pohledem mě vybídne, abych pokračoval."Hned po tom, co se to stalo mě vyslýchala jedna učitelka. Nejdřív jsem jí řekl, že jsme stáli na chodbě a povídali jsme si, ale pak jsem jí prostě zničeho nic řekl, že tě miluju a nakonec jsem přiznal i to, že jsme byli v kabince a líbali jsme se. No a ona to pak vyhlásila po celý škole. Asi tim nějak zkoušela vypátrat ty kluky nebo nevim. Ve třídě to teď neni zrovna žádnej med.""Někdo ti nadával?" zeptá se pekvapeně, jako by to bylo to jediné co z mého výkladu postřehl."Taky. Ale o to nejde. Jen jsem chtěl vědět, jestli ti to nevadí.""Co? To, že ti nadávaj? Protože to mi teda sakra vadí!" Postupně zvyšuje hlas. Nevím proč, ale jeho reakce mi přijde hrozně vtipná. Je celý rudý a trochu se třese. Mám tedy co dělat, abych se nerozesmál. "Ne, to nemyslim. Myslel jsem to, že to teď všichni ví.""Ne, to je mi jedno. Ale nadávat ti nebudou.""Fajn. Hlavně se prosím zase nervi."Dalších několik hodin si jen povídáme o tom, jaké to bylo v nemocnici, o mojí hlavě a Finnových žebrech a o dalších nesmírně důležitých věcech. Když už je asi 18,00, Finn se pomalu zvedá. "Už budu muset jít.""Neee." Zaprotestuju a zvednu se taky. "Jooo." Odpoví, když ho chytnu za ruce. "Tak já tě aspoň doprovodim." Navrhnu a políbím ho.Celou cestu se držíme za ruce a povídáme si. Jakmile ale dorazíme na roh ulice, ve které Finn bydlí, z ničeho nic zastavíme. "Tak děkuju za jídlo a za to žes mě doprovodil a celkově za všechno." Zašeptá a usměje se, ale něco na jeho úsměvu nesedí. Z jeho očí sálá nervozita. "Proč šeptáš? Děje se něco?" odpovím mu pološeptem a on se rychle rozhlédne na všechny strany. Položí mi ruku na srdce a podívá se mi do očí. "Neber si to osobně, ale kdyby mě s tebou máma viděla, nedožil bych se rána. Ona nesnáší gaye a o mě to samozřejmě neví. Promiň." Pohladím ho po tváři a chytím ho za rameno. "Neomlouvej se. To je v poho. Tak se uvidíme zítra ve škole?" Kývne políbí mě a zašeptá mi do ucha: "Miluju tě." Otočí se a drží mě za ruku tak dlouho, dokud už není příliš daleko a nedosáhneme na sebe. "Já tebe taky." Zašeptám. Pozoruji ho jak odemyká a vchází do domu. Pak už s úsměvem od ucha k uchu vyrážím domů.