Hunger games- Larisa Dark

Já a zase jenom já

Chytí mě ? Nechytí ? . Otázka několika sekund.
Jako kdyby se svět přestal točit a jako by jste cítily takzvanou bezmoc.

,,chyť te ji !!!" Křičí na mě ze všech stran .

Spíš se mě bojí a ustupují než mě chytají. To se však o mírotvorcech říct nedá. Lidi doslova odstrkovali aby se dostali ke mě. Zbytečně.

Lidi mi dělají uličky ze strachu že jim něco udělám. Dala jsem si zpět kápy a běžela co nejdál to jen od mírotvorců šlo.

Někdo mě silně chytl za zápěstí a stáhl mě k sobě. Podivný zápach mě obklopil a obě ruce mi chytli za záda. Byl to on. Mírotvorce. Ale jak ? Jak dohnal mě ? Měla jsem chuť křičet ale bylo by mi to k ničemu...

,,pusť mě ty zavšivený parchante." Chci se mu vymknout se sevření ale cítím že už mě nedrží jen ruce ale rovnou pouta.

Překvapilo mě kolik lidí dokáže věřit víc kapitolu než povstání. Spousta kapitolanů nechtějí vzpouru ale spousta to chtějí víc než žít.

,,myslela jsi že mi jen tak utečeš holubičko ?" Řekl mi polo šepotem do ucha a mě se zhnusil každý jeho nádech.

,,nechte ji být !!" Zakřičí někdo z davu .

,,jó nechte ji!" Přidávají se lidi kolem mě . Z davu vystoupil kluk tak ve věku 16 let. Měl vlasy do tmavě hněda až popelava. Oči měl hluboce hnědé . Oblečení nijak vyjímečné . Na kapitolana pokrok.

,,držte hubu nebo vám všem vystřílíme mozek z té vaší duté palice!!!" Zahrozí jim hlavní generál mírotvorců. Craig. Nabil obří zbraň a všichni suše polkly a zmlkly.

Sotva se otočili mírotvorci vyběhli proti nim a přišlo mi to jako z akčního filmu. Všichni byli tak...hodní ? Né to není to správné slovo.

Vystartovala velká skupina lidí proti mírotvorcům a ani nestihli nic udělat a kapitolané převálcovali mírotvorce v prach. Leželi nehybně na zemi s mrvavými ránami. Všichni dělali co mohli a největší silou doslova mlátili mírotvorce do krve. Cítila jsem najednou jak se mi uvolňují ruce a když se na ně ze všech stran podívám. Na zápěstí mám otlačené červené jizvy. Podívám se na malého kluka za mnou který drží má pouta a vesele se usmívá.

,,jak ?" Nadechla jsem se překvapeně.

Jen pokrčil rameny a utekl v davu. Kolem mě bylo peklo. Lidé se mlátili všichni navzájem a snažili se utíkat. Mírotvorci chodili furt nový a nový a bylo to jako nekonečná výrobna.

,,Lariso ~ Lariso!!" Ozve se mi ve sluchátku. Je to Boogsův hlas a já leknutím sebou trhla. Málem jsem na to sluchátko zapoměla. A co je s Cressidou ? Uplně jsem zapoměla že tu je taky.

,,Lariso slyšíš mě ?" Vykřikne

,,A-Ano" zakoktám .

,,výborně dojdi k severní části náměstí." Deru se válkou mezi kapitolany a mírotvorci. Naštěstí mám kápy takže mě nikdo už neprokoukne. Snad.

Stojím u nejsevernější lampy na náměstí a rozhlížím se . Srdce mi buší jak o závod když se dívám na lidi jak obětují životy aby se vzpouřili proti jim. Proti lidem které nesnáším...a především proti prezidentu Snowovi.

Zaslechnu obří šum. Všechen prach se rozvíří a nad námi vzlétne vznášedlo. Vznášedlo se značkou kapitolu.

Z budovy za mnou vybíhá i Prim s ostatními lékaři.

,,co tady k sakru děláte ?" Zaječím na ně.

,,museli jsme sem jet. Byli jsme sem posláni léčit" Prim se pousměje a podél náměstní se stará o zraněné povstalce spolu s ostatními doktory. Bylo to neuvěřitelné jak se všechno tak rychle událo.

Vznášedlo se začne pohybovat nad náměstím a děsivě krouží kolem. Najednou rána. Přede mnou se zvedne dým prachu a všude je cítit čerstvá krev. Kleknu si na čtyři a zacpu si uši. Bolely mě od zvláštního zvuku z bobm. Ano. Bylo to bombardovaní. Víc než to. Horší. Aspoň 10x horší než kdysy. Ležela jsem na zemi a moje uši nebyly schopny plně fungovat. Zavřu oči a křečovitě se svíjím do klubíčka. Uslyším další ránu. Nepřijde mi to tak silné. Třeba jsem ohluchla a slyším to slaběji. Roztřepala jsem se. Nebylo to zimou ale strachem. Strachem z vlastního strachu.

Zmůžu se na otevření očí do lehkého pootevření. Vidím ho. Snow stojí v okně a pozoruje mě. Usmívá se. Ozve se další a typuju že poslední rána a vznášedlo zmizí. Cítím teplou ruku a příjemnou známou vůni.

,,už jsem u tebe zlato. Už se nemáš čeho bát" vezme si mě do obětí (náruče). Omotám mu ruce kolem krku a jeho medový hlas mi srdce vrátil do normálu. Peeta.

,,děkuju" pošeptám a jsem ráda že dokážu ještě aspoň mluvit. Zaostřív v rozmazaném pohledu ostré světlo. Blikající stroje .

To už ležím v nemocnici ve 13. Kraji.

,,kde to jsem ??? Co se stalo ? Jak jsem se sem dostala ???" Začnu šíleně křičet a vyšiluju uplně na všechny strany.
Slyším jak stroj vedle mě na kterém se mi ukazuje tep srdce. Pípal jako o závod a neměl ani sekundový rozestup.
A to mě celkem dost děsí.

,,Psšššššššt .....zlato to bude dobrý, uklidni se je to dobrý" sedí vedle mě Peeta a hladí mě po ruce a noze. Stoupl si aby mě pohl přidržet.

,,je to dobrý." Řekne ještě jednou klidně.

,,jo...jo. Je to Do-Dobrý" řeknu udýchaně a teprve si začnu všímat že kolem mě stojí několik doktorů.

,,co se stalo ?" Zeptám se znovu.

,,chytli ho...." Peeta se pousmál a sklopil zrak .

,,koho ??" Zvednu se do sedu .

,,Snowa" zasměje se nadějně a chytne mě za ruku.

Nevěřícně mlčím.

,,musím tam jít!" Chci si stoupnout ale v uši a hlava se mi rozbolí jak se pohnu.