The longest dream of my life (CZ)

20. kapitola

Když se další ráno chystám do školy, dávám si trochu víc záležet na svém vzhledu. Místo toho, abych jako obvykle vytáhnul z šatníku první oblečení co mi přijde pod ruku, beru si modro-fialovo-černou kostkovanou košili a dlouze přemýšlím, kreré kalhoty si k ní mám vzít. Nakonec vyhrávají černé. Nejsem si jistý jestli je to nejlepší volba, ale bohužel už mě tlačí čas. Vlasy si pořádně rozcuchám a vmasíruju si do nich i trochu gelu. Nakonec si je jen lehce nasměruji na levo. Zuby si místo obvyklých skoro dvou minut podstivě čistím tři. Dokonce se i oholím, přestože mám na obličeji jen sotva viditelné světlé chmýří a trošku se navoním novou voňavkou. Nakonec si čistím svoje černé Vansky a rychle běžím ke dveřím. Zatímco sebíhám schody, křičím na mamku: "Tak já jdu!!" Myslel jsem si, že bude třeba v obýváku a nebude mít čas na to, aby se na mě šla podívat, ale bohužel jsem se mýlil. Sedí na zemi v předsíni a přehrabuje se v botníku. Když mě slyší přicházet, zvedne hlavu. "No to vidim. Vy máte dneska nějakou slavnost?" Přibíhá ke mně s potěšeným výrazem a upravuje mi límeček košile. "Ne." Odpovídám otráveně. Kromě límečku ještě na košili zřejmě vidí pár nedokonalostí, protože ji pořád přejíždí a mumlá: "Neni zrovna nejčistší, no, měl sis jí dát vyprat a taky sis jí měl vyžehlit. Podívej, jak je zmuchlaná. Ale sluší ti, to jo." Jemně odstrkávám její ruce. "Mami, nemám čas." Trochu odstoupí, ale úsměv z její tváře nezmizí. "No jo, no jo, já vim. Tak běž, ať nepřijdeš pozdě za svojí novou holkou." Mrkne na mě. Vyrazím ke dveřím a cestou jí odpovídám. "Nemám holku. Ahoj." Slovo holku dost zdůrazňuji. Pak už dveře rychle zabouchávám a vybíhám do školy."No ne." Podiví se Finn, když mě vidí vcházet do třídy. Pomalu se zvedá a vychází mi naproti. Když se střetneme, obejme mě kolem krku. "Vypadáš úžasně." Usměje se. Obtočím si ruce kolem jeho pasu. "Děkuju." Políbím ho."A co ses tak vymódil?" Ptá se s užaslým výrazem na tváři, když se odtáhneme. "Jen tak. Kvůli tobě." Odpovím a pohladím ho po zádech. Chystáme se znovu políbit, když se najednou ze dveří ozve hlas ředitelky školy. "Jacku! Finne!" Oba sebou lehnutím trhneme a odskočíme od sebe. Velmi nízká, hubená žena s nakrátko ostříhanými světlými vlasy chvíli bloudí svýma modrýma očima po třídě. Finn zvedne ruku a šťouchne do mě na náznak, že mám udělat to samé. Ředitelka si nás hned všimne a pokyne na nás hlavou. "Pojďte se mnou." Oba poslušně vyrazíme a když už jsme skoro u ní, otočí se rozejde se směrem ke svojí kanceláři. Necháme si od ní malý odstup a vykročíme za ní. Po chvíli kráčení tichou chodbou si představím celou situaci znovu a vyprsknu smíchy. Rychle si dám ruce před pusu, aby to vypadalo, že jsem právě kýchnul. Finn se sípavě rozesměje taky. Celou dobu se snažíme uklidnit, ale pokaždé se nám to podaří jen na chvíli. Těsně před dveřmi do kanceláře si nenápadně otíráme slzy smíchu a hlasitě vydechujeme. Ředitelka vklouzne dovnitř a když se posadí, gestem nás vyzve, abychom vstoupili taky. "Někdo z vás, prosím, zavřete dveře a posaďte se." Chvíli se u kliky strkáme, ale nakonec mě Finn nechává dveře dovřít se slovy: "Moudřejší vždycky ustoupí" a jde si sednout. "To jste si mohli ušetřit." pokárá nás ředitelka. "Pokud vám to ještě nedošlo, nacházíte se na střední škole, v kanceláři ředitelky. Ne na zahradě mateřské školy." Tiše si sedám a snažím se vypadat uvolněně. Finn se sklopenou hlavou zabrblá: "Na zahradě nejsou dveře." Jemně ho kopu do nohy. "Omlouváme se." Odpovím, zatímco přemýšlím, proč musí tak provokovat a proč když už má poznámky nemůže mít pravdu. Ředitelka se stále tváří dost naštvaně, jakoby mou omluvu přeslechla. "Předpokládám, že vás zajímá, proč jsem si vás zavolala." Začne a nejspíš by i ráda pokračovala, kdyby jí nepřerušil Finn svým souhlasným "Ano". Přejedu si rukou po čele a lehce si promasíruju spánky. Zamiloval jsem se do idiota. "V tom případě bych ocenila, kdyby jste mě nepřerušoval, pane Charlesi!" oboří se na něj a odkašle si. "Zavolala jsem vás proto, že se nám nejspíš podařilo dopadnout ty hochy, co vás napadli." Najednou mi zcela vyschne v krku. I Finn se tváří, jako by právě viděl ducha. "Poslední co potřebujeme je, aby jste nám potvrdili, že jsou to oni."