The longest dream of my life (CZ)

21. kapitola

Oba sedíme jako přimražení. Jako první zareaguje Finn. "No tak do toho." Ředitelka na něj souhlasně pokývne a pak přesune pohled na mě. Finn mě pod stolem chytne za ruku. "Já..." kvůli knedlíku v krku si musím odkašlat. "Já souhlasim.""Výborně. Odvedu vás do Sborovny, kde všichni čekají. Nelekněte se pana policajta, který vše sepisuje. Stačí když se na ně podíváte a kývnete. Rozumíte všemu?" Finn přikývne. Nejspíš se snaží vypadat co nejklidněji, ale jeho třesoucí ruce a lehce vystouplé žíly na krku prozrazují jeho nervozitu. "Ano." Odpovím přidušeně. Já se narozdíl od něj za svou nervozitu nestydím. Ruku mu stisknu ještě pevněji.Když ředitelka opět vychází a otáčí se k nám zády, Finn mě obejme kolem pasu. "Neboj. Bude to v pohodě. Celou dobu tam budem spolu." Objetí mu za chůze oplatím. "Já vim." V tom už stojíme před Sborovnou. Pouštíme se, ale i tak zůstáváme stát velmi blízko, takže se stále dotýkáme rameny. Když ředitelka po krátkém zaklepání dveře otevře, přitisknu se k Finnovi ještě víc. Srdce mám až v krku a třesu se, jako bych právě skočil nahý do sněhu. "Tak pojďte dál." Pobídne nás ředitelka po tom, co ještě několik vteřin zůstáváme nehybně stát na místě. Finn pomalu vyrazí a já se stále snažím zůstat k němu co nejblíž. "Dobrý den." Zdravíme téměr jednohlasně, když za námi někdo zavírá dveře. Najednou si všímám tří vysokých kluků stojících uprostřed místnosti. Pořádně si je všechny prohlížím, ale nepoznávám ani jednoho. Nejspíš proto, že jsem je ani pořádně neviděl. "Klidně se můžete poradit." Nabídne nám policajt, povzbudivým hlasem. Otočím se čelem k Finnovi. "Co myslíš?" šeptám. Má doširoka otevřené oči, ze kterých přímo vyzařuje jeho strach. "Finny?" To je poprvé co jsem ho tak nazval. Překvapeně, ale zároveň potěšeně se na mě ohlíží a strach z jeho očí pomalu mizí. "Jsou to oni. Určitě." Usměju se. "Fajn." Otočíme se čelem ke třem chlapcům a oba kývneme. "Děkujeme." Prohlásí nadšeně ředitelka a propustí nás právě ve chvíli, kdy zazvoní na hodinu.Po tom, co dorážím domů, dostávám značně geniální nápad. Rychle si beru mobil a píšu Finnovi.Myslíš, že bys někdy, třeba tenhle tejden mohl jít večer ke mně a třeba zustat i přes noc?Já můžu kdykoliv.Srdce mi tluče nadpřirozenou rychlostí. Okamžitě vytáčím číslo mamky. Zvedá to po čtvrtém zvonění. "Potřebuješ něco? Mám tady toho docela dost." Nezní zrovna přívětivě. Na chvíli zaváhám jestli je to dobrý nápad. "Nemohla by sis něco zařídit na večer a na noc a na ráno? Že bys odešla z domu třeba kolem čtvrtý nebo tak a vrátila by ses třeba okolo jedný odpoledne." Chvíli je ticho. Pak se ale ozve smích. "No tak dobře no. Co bych neudělala pro svého milovaného synka, kterýho přestalo bavit být panicem." Nejspíš návalem úlevy se rozesměju taky. "Popravdě mě to bavit ještě ani nezačalo.""Tak kdy by se ti to hodilo?""Kdykoliv. Prostě si něco zařiď a já se přizpůsobim.""Fajn."

PS: Omlouvám se za to, jak je tato kapitola opět "neuvěřitelně dlouhá". Jsem na dovče takže nemám moc čas. :D A taky jsem chtěla poděkovat za všechny přečtení a votes :) Děkujuu!!!