Když jsem zaslechla pláč, musela jsem se pousmát, i když mi to skoro roztrhalo uši. Když jsem ho poprvé uviděla a vzala do náruče, rozbrečela jsem se. Byl tak nádherný.
Jeho modré oči a výrazně řezané rty, mi tolik připomněli Matyho, ale rychle jsem to zahnala.
„Vítej na světě, už nikdy tě nedám, pokud ti nikdo ublíží, nepřežije to." zašeptala jsem a políbila ho na čelo.
„Tak jaké jméno mu máme napsat, maminko?" zeptala se mně sestra, když jsem se dostala na pokoj.
„Sakra, nad tím jsem vůbec nepřemýšlela." řeknu a zamyšleně si zkousnu ret.
„Tak třeba po tatínkovi, jistě by mu to udělalo radost." řekne sestra a usměje se na mně.
Mně ale oči po této větě posmutní.
„Napište mu tam..." řekla jsem a zamyslela se „Napište tam Dominik." řekla jsem a usmála se.
„Dobrá tedy,..." usmála se, a když pohladila mého syna po hlavičce, zašeptala „Ahoj Dominičku." poté už odešla z pokoje.
Za pár dnů nás pustili domů, a já byla nesmírně šťastná, že už se se synem nebudu muset dělit s nikým jiným a bude jenom můj.
Dny se sešli s dny a za chvíli byl konec měsíce. A stejně ubíhal skoro další rok.
Bylo 3.7 a s Dominikem jsme slavili první rok.
Bylo strašlivé horko a tak mně napadlo, že bychom mohli zajet k našim na vesnici a zajít na koupaliště.
Rodiče byli šťastní, že jsem dojela, protože moc často jsem se tady nezdržovala. Zůstali jsme u nich asi hodinku a pak se spolu s Domčou přesunuli na koupaliště.
Za tu dobu co jsem tu nebyla, se to tu moc nezměnilo a tak jsem Domču posadila do brouzdaliště kde měl vody asi po pás a navíc, jsem mohla u něj sedět na obložení, které bylo okolo brouzdaliště pro rodiče, a máchala jsem si nohy.
Když už to zjevně Domiho přestalo bavit, přišel ke mně a začal mně tahat za vlasy, které jsem měla v culíku.
Nechala jsem ho vylézt z brouzdaliště a nasadila mu botičky, protože zem byla opravdu hodně rozpálená a rozhodla se, že s ním zajdu do plaveckých drah.
Dominik tam seděl na břehu a hrál si s vodou. Byl už zjevně unavený a tak nezlobil a ani se nesnažil vlézt do hluboké vody.
Když jsem plavala dráhou zpátky k němu, ani jsem se nenadála a on se zvedl a rozběhl pryč. Doplavala jsem ke břehu, tak rychle jako nikdy jindy a rozeběhla se za ním.
Po chvíli jsem ho dohnala a on seděl s pár kluky, v letech asi jako já, a jeden z nich ho lechtal. Dominik se strašně smál, protože je lechtivý a když jsem k nim došla a poprosila je, aby mi ho vrátili, že mi zdrhl, tak jsem si všimla, že ty kluky znám.
„Emmo?!" promluvil po chvíli jeden z nich.
„Ne, Sára, promiň, ale ráda bych si vzala syna a šla." řekla jsem a vlasy, které jsem si už při vlezení do bazénu rozpustila, jsem přistrčila do tváře ještě víc.
„Jasné, promiň." řekl a Dominika nadzvedl a podal mi ho.
Pak jsem odešla na deku, kterou jsme měli roztaženou na trávě, úplně vzadu.
Celou dobu co jsem byla na dohled, jsem cítila pohled v zádech.
„Emmičko, a zase někdy dojdi, otevřeno máme a když by se ti zamanulo, dojdi i mimo otevírací dobu, vždyť víš, kde bydlím." řekla mi s úsměvem paní, která seděla za pokladnou a s kterou jsme tu nějakou dobu pobyly, protože se nemohla nabažit Dominika.
Když jsem odcházela od rodičů, kteří bydleli naproti koupaliště, a dávala Dominika do sedačky na zadní sedadlo, odněkud jsem uslyšela někoho, jak křičí, ale neslyšela jsem co přesně.
„Emmo!!" uslyšela jsem až po chvíli.
„Emmo! Počkej" křikl, zrovna když jsem chtěla sednout do auta a odjet.
Přiběhl až k autu a dveře otevřel.
„Potřebujete něco?" řekla jsem a přitom se mu skoro nepodívala skoro do očí.
„Nevymýšlej blbosti, moc dobře vím, kdo jsi." řekl a našel můj pohled.
„A ty víš, kdo jsem já." zašeptal po chvíli úplně tiše.
„Tak vím, ale už stejně musím jet. Ráda jsem tě viděla, teď musím. Ahoj." řekla jsem a dveře zavřela, nastartovala a odjela. Byl v takovém šoku, že nestačil ani oponovat.
Hope you like it. Je to jen takové o ničem a je to takový až moc hraný tak doufám, že se vám děj bude alespoň trochu líbit, a že mi odpustíte že jsem nic nepřidala, byla jsem na psychiatrii takže jsem nemohla...nebojte nejsem uplný blázen :)) ;) .
ČTEŠ
Love this life
Novela JuvenilNašli se. Překonali všechny problémy, ale nakonec byli oni tím problémem pro toho druhého. Co když se potkají? Co když zjistí, že je otec? Budou zodpovědní, nebo jsou na to příliš mladí? Všechno se dozvíte v druhém dílu story Hate this life, která j...