Jak to nevzdat?
Odevzdaně sedím na benchi a sleduju příslušníky opačného pohlaví v upnutých tílkách ocejchovaných písmeny U a A, jak obligátně popíjí protein. Říkám jim pasivní zvedači, protože jednou týdně zajdou po posilovny a zásadně vynechají kardio. Stejně ale vypadají jako poloviční Hulkové. A to i přes to, že čtvrtinu času stráví povídáním s kamarádem, čtvrtinu focením se na sociální síť, což poté postují zásadně s originálním hipster hashtagem, a čtvrtinu okukováním progresu svých bicepsů a pevných ženských mírně orosených prsou. A tak si uvědomím, že můžete cvičit do padnutí, ale klíčem k úspěchu je strava. Ostatně tak se to i dočtete v každé správné fitness příručce.
„Co to máš dnes dobrého?", zajímá se P.
„To je tvaroh s ovocem. Donutilo mě to vyjít na zahradu. Ani jsem netušila, kolik tam toho roste a v podstatě zadarmo, je to super."
„A jaký to je?"
„Výborný. Jen si příště nevezmu nízkotučný. Je vlastně docela bez chuti. Ale dá se to zvládnout. Posypala jsem ho trošku čokoládovým proteinem."
„Zbytečný, ne?", diví se.
„No, je to spíš kvůli chuti," vysvětluju.
„Jo, aha.", připustí P.
Zvědavost mu ale nedá. „To máš nějakou dietu?"
„Ne, vlastně ani ne. Jen chci trošku zhubnout, možná vyrýsovat svaly. Jíst míň cukru a maličko víc bílkovin. Cvičím celej život, ale prostě to vůbec nejde poznat. Tak mi to jen přišlo nefér," dodávám smířlivě a myslím na pasivní zvedače ze smíšených posiloven.
O chvíli později už vytahuju balíček Knackebrötů.
„Ty zas jíš?", ptá se tentokrát R.
„Mám pořád hlad," odvětím možná už maličko podrážděně.
„Ale tohle je zdravý.", ujišťuju spíš sebe sama.
„Víš," pokračuju, „na tomhle je dobrý, že na tom nepíšou věci jako >rodinné balení<. Takhle je to na mých oblíbených BeBe sušenkách. Dávají tím člověku jakýsi pocit vinny, když to celý ztláská. Jako:" Sakra, snědla jsem celý rodinný balení!" Rodinný, takže ideálně pro celou rodinu, rozumíš? Tady to není. Můžeš klidně sníst balíček Knackebrötů a necítíš se jako nenažranec, co nemyslí na ostatní."
„Možná je lepší se prokousat do konce směny, než se ukousat nudou, ne?", chlácholí mě zase P.
„Vlastně to už jím jen tak z nudy. Chutná to jako sex bez orgasmu."
„B? Co to schováváš pod tím stolem?," vyzvídá otcovsky P po pár prožvýkaných hodinách.
„Já...nic, je to jen jablíčko. Vím, je to cukr, ale ten dobrej. Fruktoza."
„Kolikrátý za den už ale máš, co?," rýpe dál.
„Čtvrtý, ale víš, jak říkají, že bys měl za den sníst 5 kusů ovoce, abys pokryl všechny vitamíny? Já to teď kompenzuju jablkama. A melounem. Žlutým. A taky nektarinkou. Hele, mám prostě velkou spotřebu vitamínů. A chybí mi B12."
„Em...ta ale v jablkách není.," nenechá se P opít rohlíkem. Teda jablkem.
„Ne," nedám se, „ale jsou tam zas jiný béčka, třeba přivolají kamarády nebo tak."
„Neumíš se ovládat, B."
„Já to jen beru jinak," taktizuju,"když to všechno sním teď, nebudu už mít, čím se cpát potom. A večer je to mnohem horší."
S povzdechem vzpomenu na slova jednoho českého kulturisty. „Nejhorší věc? Obezita. To je prostě strašný." Následoval hurónských smích. A potom taky na konstatování kolegyně:" Těmhle Michelinům bych normálně zakázala jezdit na tobogánu. Nebo jim pak vrazila do ruky stěrku. Když se mohli tak vyžrat, můžou to po sobě i setřít, ne?" A konečně na článek v Metru ohledně problematiky pojistek pro obézní jedince. Tak se ptám: „Jak to nevzdat?" Je opravdu cesta k vysněné postavě dlážděná samým odříkáním? Existuje vůbec nějaká střední cesta mezi přílišnou střídmostí a nezvladatelným obžerstvím tak, abychom dosáhli pomyslné kalokagathie? Jsme jen otroky našich tužeb a vše záleží pouze na síle naší vytrvalosti?
