The longest dream of my life (CZ)

22. kapitola

*O několik nekonečných dnů pozdějiMamce se nedávno ozvala její kamarádka ze základní školy, která díky bohu žije hodně daleko, takže mám slíbeno, že se doma neukáže 2 dny. Finna už navíc nic nebolí a ani si nemusíme dělat hlavu s klukama, co ho zmlátili, protože se ukázalo, že jsme nebyli jediné oběti. Ty ostatní jenom nedopadly tak špatně jako Finn a bály se to komukoliv říct. Tři neznámé chlapce tedy okamžitě vyloučili ze školy. Lepší podmínky bych si snad už nemohl přát.Ve škole se tedy s Finnem domlouvám, kdy ho dneska vyzvednu a hned jak škola končí, vybíhám domů, abych všechno stihl. Dnes mám totiž v plánu zažít nejlepší večer svého života.Už před pár dny jsem si na internetu našel dva recepty, které jsem se dnes rozhodl zkusit.První - lasagne - se mi trošku připalují, ale ve výsledku jsem se svým dílem nadmíru spokojen. Druhý - čokoládový dort - už tak dobře nedopadá. Bohužel moc nedrží pohromadě a tak se z něj stane spíše čokoládová břečka. Chuťově je ale vynikající. Dávám svůj výtvor do lednice a rychlostí blesku se přesouvám ke stolu, na který rozprostírám sváteční bílý ubrus a pokládám na něj velkou vanilkovou svíčku. Dále vybírám nejlépe vypadající nože a vidličky, které na stole několikrát přendavám, zatímco přemýšlím, co má jít na jakou stranu. Pak už po ubrusu jen náhodně rozhážu pár barevných srdíček a mezi nože a vidličky pokládám ubrousek. Na strany svíčky ještě dodávám solenku s pepřenkou a mám hotovo.Následuje rychlá sprcha a čištění zubů, protože počítám s tím, že líbání rozhodně nebude málo. Po této důkladné očistě si ze skříně vytahuji předem připravenou tmavě modrou košili s knoflíčky, kterou si zapínám až ke krku a své oblíbené černé džíny. Samozřejmě nezapomínám na sváteční boty určené k saku, které důkladně leštím. Vlasy si hážu lehce na stranu (jako vždy) a rychle si uklízím pokoj. K posteli pokládám další svíčky, které rozmísťuji podle obrázku, který jsem náhodně našel na Googlu.Cestou k Finnovi domů kupuji v květinářství rudou růži a dolaďuji playlist v mobilu. Jakmile dorážím do ulice kde Finn bydlí, spatřím ho sedět na patníku před jeho domem. Má na sobě tmavé džíny a bílou košili. Zrovna si upravuje límeček a rozhlíží se, když si mě všimne. Rychle se zvedne a upraví si džíny. "No páni." Hlesnu a obejmu ho. "Nápodobně." Zasměje se a proplétá si se mnou prsty. "Tak co se teď bude dít?" Zeptá se nedočkavým tónem a odtáhne se, aby mi viděl do očí. "Teď hned od tebe dostanu pusu..." Finn ani nečeká až větu dokončím a "krok číslo jedna" splní. Když se odtáhne, pokračuji. "Pak půjdeme ke mně domu a zbytek....uvidíme." Finn se nadšeně zaculí a vykročí směrem k mému domu. "No tak jdem."Celou cestu jsem neskutečně nervózní a stále v hlavě přemítám všechno co jsem udělal, abych se ujistil, že jsem na nic nezapomněl. Když dorážíme do naší ulice, celý na chvíli ztuhnu. Potí se mi dlaně a mám takové motýlky v břiše, že mám pocit, jako bych se měl každou chvíli pozvracet. Zhluboka se nadechuji a pokouším se o úsměv. Letmo pohlédnu na Finna, který vypadá snad ještě nervózněji než já. V tu chvíli mi dochází, že celou dobu mlčel. Tahle myšlenka mě docela těší. U našich dveří elegantně vytahuji klíče z kapsy a otvírám Finnovi dvěře. "Prosím, pane." Pokynu rukou dovnitř, jako se to dělá ve filmech. Finn se usmívá od ucha k uchu a působí, jako by z něj rázem veškerá nervozita opadla. "Děkuji, madam." Uvolněně se rozesměju a obejmu ho kolem pasu. "Tohle vlastně není jenom tak." Finn mě chytí za lokty a trošku se zakloní. "Myslíš?""No jasně. Měli bychom se rozhodnout, kdo z nás bude holka a kdo bude kluk." Snažím se napodobit hlas, jednoho z našich učitelů, který nám jednou říkal něco jako že se v homosexuálních párech vždycky rozhoduje, kdo má roli holky a kdo kluka. Když nám to říkal, Finn se hrozně naštval a o přestávku si ho odchytl na chodbě. Nemám ponětí, co na něj na té chodbě vychrlil, ale nejspíš to nebylo nic slušného, protože za to pak dostal hodně dlouhou poznámku. Tentokrát ale rozhodně naštvaně nepůsobí. Směje se tak hlasitě, že mi z toho trochu vibrují ruce, kterýma ho pořád pevně držím kolem pasu. "Tak co? Chceš vidět proč jsem tě pozval?" Ptám se hned jak se přestane smát. "Jasně." Kývne nadšeně a já ho pomalu odvádím do kuchyně.