Coach? Or Boyfriend? (FF with L. T.)

Sakra!

Ahoj, ahoj, ahoj. Po měsíci se vám hlásím s novým dílem a tentokrát nejsem doma, ale už na internátu. A jelikož je škola, tak nebudu mít tolik času přidávat díly. Takže moc se omlouvám za chyby a doufám, že se příběh bude líbit. Tento díl trochu zamotám... No víc už neprozradím... Přeji příjemnou zábavu...

O týden později

Už je to nějaký ten pátek od té nehody na hřišti a dnes jdu po dlouhé době na fotbal si zahrát. Stojím před hřištěm, v dresu s kopačkami na nohou a přemýšlím jestli tam jít nebo ne, protože jsme se s Louisem pohádali a radši bych mu nechodila na oči.

Před jedním dnem

"Tamaro, ty jsi taková svině až to není hezký!" vyštěkla jsem na tu pindu.

"A co jsi ty?' Snažíš se sbalit nejhezčího profesora na škole! Co kdyby se to dozvěděl někdo z učitelského sboru a dostalo se to k vedení školy?" vyštěkla po mě zase ona a u poslední věty se zasmála. To už jsem nevydržela a skočila jsem po ní. Začali jsme se rvát. Ano opět. Tamara skončila na ošetřovně a já u Tomlinsona v kabinetu.

"Bree, nemůžeš se s ní rvát pokaždé, když ti něco řekne! A ještě k tomu na pozemku školy! " vyjel po mě.

"Vážně?! Ona se do mě může navážet a já jí za to nesmím ani dát přes hubu?!" vyštěkla jsem po něm. Tentokrát mi to bylo jedno. 

"Bree, takhle se mnou mluvit nebudeš! Ve škole jsem tvůj profesor a v soukromý přítel!" zaječel.

"Vážně?! Nevím, kdo mě tady před pár dny líbal! Víš co, dej mi pokoj! Až pochopíš, že tohle je můj způsob obrany, tak mi dej vědět!!!" vyjekla jsem a utekla. Ve třídě jsem si vzala věci a utekla domů. 

Proto se tam bojím jít. Nakonec jsem mé nohy přiměla k chůzi. Došla jsem k ostatním a vmíchala se mezi ně, tak abych nebyla vidět. Po chvíli přišel Louis. Na tváři stále naštvaný výraz. Přikrčila jsem se ještě víc.

"Takže dneska deset koleček na rozběhání a potom pořádná rozcvička. Běžte." řekl rázně a něco si zapisoval do papírů. Proběhla jsem kolem ně. Jen zvedl pohled a poté ho opět sklopil k papírům. Bylo mi líto, že jsme se tolik odcizili. Už u osmého kolečka jsem lapala po dechu a desáté jsem už jen šla.

"Bree, dáš si ještě dvě kolečka, protože si to poslední šla. Já řekl běžet ne jít." řekl. Jen jsem na něj nevěřícně koukala. To si dělá prdel? Rozběhla jsem se. Ale v půlce kolečka jsem špatně došlápla a opět si vyvrtla kotník. Dopadla jsem na tvrdou zem. Do očí se mi draly slzy. První kdo ke mě přiběhl byl Josh a potom i ostatní. Tomlinson jen líně přišel. To už jsem mu vážně ukradená? 

"Jsi v pořádku?" klekl si ke mě Josh.

"Nevím. Strašně mě bolí kotník." vzlykla jsem. Koukla jsem na Louise, ale ten měl kamenný výraz. Josh mě vzal do náruče a odnesl na ošetřovnu. 

"Joshi, počkej ještě. Chci něco říct týmu a trenérovi." řekl jsem. Zastavil a otočil se čelem k týmu. Koukla jsem na ostatní a na Louise.

"Takže, tohle říkám všem a hlavně panu trenérovi. Končím s fotbalem. Definitivně. Můžete za to poděkovat vašemu úžasnému trenérovi. A Louisi, si ten největší kretén jakého jsem kdy poznala." řekla jsem se slzami v očích. Josh se otočil a šel se mnou na ošetřovnu.

"Joshi, počkej. Já ji tam vezmu." zavolal Louis. Jen jsem se vítězně usmála. Josh zastavil. Louis k nám doběhl a vzal mě do náruče. Josh se vrátil na hřiště.

"Prosím, řekni mi, že si to s tím koncem nemyslela vážně." zeptal se smutně.

"Promiň Lou, ale stačí mi, že tě vidím denně ve škole a docela mě to bolí, když vidím jak rychle si mě vyměnil za Tamaru a vidět tě ještě po škole a i o víkendech to bych už nezvládla." řekla jsem a při pomyšlení na něj a Tamaru mě zabolelo u srdce. 

"Víš, kdyby si se nechovala, tak jak se chováš byli by jsme ještě spolu." řekl. Tohle mě totálně dorazilo. Vymotala jsem se s jeho náruče a i přes bolest nohy jsem běžela domů. Doběhla jsem a zamkla jsem se v pokoji. V šuplíku pod umyvadlem jsem vyndala nenačatou krabičku cigaret a z nočního stolku zapalovač. Sedla jsem si na parapet u mého okna. Rozbalila jsem krabičku a jednu cigaretu jsem si zapálila. Potom další a další. Začala se mi točit hlava a tak jsem radši slezla z okna a sedla si na balkoně. Máma o mě ví, že kouřím, ale nevidí to moc ráda. Hlavně ne, když vykouřím krabičku během půlhodinky. Což se stalo i dnes. Byla jsem teprve patnáct minut doma a už polovina krabičky v čudu a polovina popelníku plná. Už jsem si chtěla zapálit další, když v tom někdo vtrhl do pokoje.

Tak další díl dopsaný. Doufám, že mě nikdo nebude chtít zabít za to, co jsem udělala. Ano bylo to nutné. Už mě nebavilo pořád psát samou růžovou zahradu. Tak potěší nějaký koment, votes a přečtení. Btw.. Třeba se mi ještě něco povede napsat. Sice mám zítra už praxi, ale to neznamená, že musím jít spát nějak moc brzy. Večerku máme v deset a potom si ještě můžeme na pokoji dělat, co chceme... Tak zatím bye bye Love...