Werewolf

Kapitola 21

Ahoj, chtěla bych vám moc poděkovat za všechny votes, které jste mi tu nechali, i dnes budu moc ráda, když tu zanecháte votes, nebo komentář.

Ten sen se každý den opakoval a vždy skončil v té samé chvíli. K tomu to záhadné mizení věcí a podivný odraz v zrcadle... Nahánělo mi to strach... Připadala jsem si jako blázen a věděla jsem, že s touhle situací musím něco udělat. "Prvním krokem je najít někoho, kdo by mi ten sen mohl vyložit..." napadlo mě a hned jsem věděla za kým zajít, za klanovým šamanem.

Šaman, jehož funkci zastával vždy nejstarší člen klanu, byl pro nás něco jako léčitel, jenže na rozdíl do těch, co pracovali na ošetřovně, neléčil taková zranění, jako jsou tržné rány, ale spíše věci, které se týkali naší psychiky a mysli. Proto jsem si to namířila rovnou k němu.

Zaklepala jsem na dveře. Ozvalo se tiché dále a já vstoupila. V místnosti bylo šero, svítila tu jen jedna jediná svíce, která vrhala na léčitelův obličej zlaté světlo, takže vypadal ještě o trochu starší, než byl doopravdy. "Dobrý den šamane, přišla jsem za vámi protože-" "Já vím, proč jste přišla." oznámil mi tiše. Jak to mohl vědět??? Nikomu jsem se o tom nezmínila! Zřejmě vycítil mé pochybnosti a pravil: "Cítím to, cítím, že vás někdo volá, někdo, koho jste v posle obě ztratila." Vykulila jsem na něj oči. "A-ano, víte, už několik dní se mi zdá ten samý sen, ve kterém mluvím se svou..................neteří." odvětila jsem. "Ano, mohla byste mi prosím vyložit přesný průběh toho snu?" "Jistě" přikývla jsem. Vyprávěla jsem mu to do nejmenších podrobností, celou dobu co jsem mluvila, se na mě díval přivřenýma očima a zamyšleně si hladil svůj bílý plnovous. "Co to znamená?" zeptala jsem se nakonec. "To znamená, že se s vámi chce spojit a něco vám říct." "A co s tím mám dělat?" "Musíme ji přivolat." řekl mi a pokynul mi, abych se usadila na zem. Posadil se přede mě a svíci, kterou přinesl, postavil mezi nás. "Podejte mi prosím ruce." Poslechla jsem, když jsem ucítila jeho vrásčitou kůži, instinktivně jsem zavřela oči. "Tááák," protáhl "myslete na ni, jen na ni." Udělala jsem to a po chvíli jsem slyšela, tiché mumlání, které vycházelo z léčielových úst. Závan větru, který sfouknul plamen. V místnosti se prudce ochladilo.

Když jsem otevřela oči, spatřila jsem ji stát v rohu místnosti, ta zář, která z ní vycházela se odrážela od stěn a prosvětlovala tak celý pokoj. Přistoupila jsem k ní a klekla si, takže jsmě měli oči ve stejné výši. "Věděla jsi to? Věděla jsi, že jsme...." oči se mi zalili slzami. Přikývla. "Proč jsi mi to nikdy neřekla?" "Protože jsem věděla, jak by to pro tebe bylo těžké." Otřela jsem si slzy, a i když jsem věděla, že její tělo neucítím, objala jsem alespoň vzduch kolem ní. Usmála se. "Elso....musím ti něco říct" Pohlédla jsem na ni a pohledem ji vybízela k pokračování. "Nemám moc času, už zbrojí, spojili se s lidmi a teď už jsou dost silní na to, aby vás převálcovali, chystají první tažení. A navíc-" nedořekla větu a rozplynula se.

Svíce opět vzplála a šaman, jako kdyby se probudil z hlubokého spánku. Vrhla jsem se k němu. "Můžeme oživit? Nebo ji tu alespoň nějaký čas udržet?" naléhala jsem. "Ne, to bohužel nelze." zakroutil hlavou. "A kolikrát ji ještě můžeme přivolat?" "Ještě dvakrát, ale dnes již ne, nejpozději příští týden. Teď byste si měla jít odpočinout." poradil mi. "Ano, máte pravdu." souhlasila jsem a vstala. "Nashledanou příští týden" rozloučila jsem se s ním. "Nashledanou" odpověděl.

Vyběhla jsem do oslepujícího světla. Chtěla jsem to říct Aidenovi, ale nemohla jsem ho nikde najít, což mě velice zneklidnilo, někdo mi řekl, že ho viděl vycházet ven, proto jsem vyslala jednoho ze zvědů, aby ho našel. Vrátila jsem se k sobě do pokoje a vydala zákaz vycházení z doupěte. "Ať je každý, kdo je schopen držet zbraň připraven k boji." rozkázala jsem.