Prolog

24 2 0

od Tina_Drozdov

od Tina_Drozdov

"Larry?"

"Ano, malá Freyo?"

"Proč se mnou trávíš čas?"

"Protože jsi divná."

"Heh, a ty zase hodně špatný lichotník."

"To nebyla lichotka, byla to pravda. Pořád mluvíš o smrti, o černých stránkách života, o existenci. Jsi tak chladná Freyo."

"Oh. Jsi duch, Larrie?"

"Cože?"

"No, jestli jsi duch."

"Freyo, nechápu tvé myšlenky. Co přede mnou skrýváš?" zvědavý chlapec se natáhl po její ruce, nacož se Freya rychle odtáhla.

"Nejde to. Odešel bys jako všichni ostatní. Proto jsem sama, víš. Je to složité. Chápou to jen duchové, mrtví, nebo neexistující. Každý patříme tam, kam nás osud přivedl. Já mám ten svůj, stejně jako ty. Ale jedno vím jistě." podívala se mu do očí ve kterých se ztrácela.

"Co je ta věc, kterou víš a já ne? Pověz mi to, Freyo."

"Budeš se mě bát a opustíš mě." řekla mu. Seděl tu s dívkou, která se mu snažila říct tajemství. Chtěla, aby to věděl. Ale nechtěla, aby ji opustil. Situace ve které se nacházela se jí nelíbila a znervózňovala ji. Vytáhla krabičku a zapálila si cigaretu. Dnes už dvacátou, a to bylo sedm ráno.

"Kdybych tě měl opustit, udělám to už dávno. Už teď z tebe jde strach. Mluvíš tak, jako bys byla mrtvá, bez života. A děláš všechno, abys smrt pocítila na vlastní kůži, milá Freyo."

"Není to tak, jak říkáš."

"Toto je 25. den, stejný čas, stejné místo. Chodím sem každé ráno, abych tě viděl v raním světle, vstávám o dvě hodiny dřív, abych poslouchal tvé řeči, které jsou nepochopitelné, ale zároveň mají hlubokou myšlenku. Myslím, že si zasloužím vědět, kdo jsi. Nemůžu se tě ani dotknout, můj pohled odvracíš od tvého... Proč to tak je?" vydal ze sebe víc vět, než původně chtěl, ale nelitoval toho. Chtěl vědět, kdo je tato dívka, která už 25 raních východů slunce trhá své skinny džíny tak, aby měly co největší díru na koleni. Která už 25 raních východů slunce nosí stejnou košily. Sepraná černá košile. Měl pocit, že si nezaslouží být někdo, kdo nebude znát její osobnost.

"Larry, neopouštěj mě. Jsi jediný, kdo mě vidí. Lidé se chovají divně, jako by mě potkávali, jakoby mě viděli stejně, jako ostatní, ale to je nemožné. Jsem mrtvá, to je ono, víš? Nemám plíce, nemám srdce. Bez těchto orgánů žít nemůžeš. A já jsem mrtvá. Nebolí to. Neměj strach, Larrie."

"Nebojím se smrti." reagoval jinak, než Freya čekala.

"Nemyslím neměj strach ze smrti. Neměj strach ze mě."

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

Zbytek příběhu je psán v první osobě, ve třetí je pouze prolog

Můj nový příběh, snad se vám bude líbit :)

Myslím, že je trochu odlišný od ostatních, ze začátku vás to bude mást, ale vše pochopíte přibližně u 3. části :)

UPOZORNĚNÍ: TENTO PŘÍBĚH OBSAHUJE MYŠLENKY O SMRTI, SILNÉ DEPRESE

Tina xx