Wasserfallské jezero

     „Měj se hezky Klára - Krásně napsanej dopis," dočetla můj dopis naše vedoucí, „Hele holky, už se oblíkejte, na Sokol odjíždíme už za půl hodiny." Když odešla, opravdu jsme se všechny oblíkly a dobalily poslední věci. Všechny jsme se na Sokol těšily. Je to to nejlepší z celého tábora. Sokol je nejvyšší hora Jarních hor 2037 m. n. m. Dojedeme na parkoviště ve výšce 1900m. n. m. A zbytek půjdeme pěšky. Ze Sokola jsou vidět celé Jarní hory a i město, ze kterého pocházím: Klatě. Nejzajímavější ale je, že pod Sokolem je Bjeňkofova nížina která má velmi malou nadmořskou výšku. Navíc do ní padá ze Sokola vodopád.

     Zazněl gong. Všechny jsme běžely k autobusu, abychom se do něj dostaly první. To jsme zvládly. Sedli jsme si na poslední sedačky. Ještě se k nám přidal Petr. Pak se odzadu autobus zaplňoval dalšími táborníky, až byl docela plný. „Ahoj děti," řekl DaJil náš hlavní vedoucí do mikrofonu. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlela co to DaJil znamená. „Dnes nás čeká výlet na Horu Sokol, jsem si jist, že podrobnosti už znáte, jen vám musím připomenout základní prvky bezpečnosti. Motor v zadní části je nejnebezpečnější část autobusu. V případě, že by snad..." „Keci, prdy, beďary," ozvalo se o dvě sedačky před námi. „Vážně to sou blbosti," ozvala se Gabriela. A asi po minutě jsem byla jediná, koho bezpečnostní pokyny zajímaly. Autobus už se mezitím rozjel. Když DaJil zjistil, že ho opravdu nikdo neposlouchá. Přestal se snažit vnucovat nám bezpečnostní pokyny a užíval si cestu.

     Cesta nebyla dlouhá, ale jeli jsme po takových horských cestičkách, že to trvalo půl třetí hodiny. Cestou jsme si vyprávěli různé příhody, co by se mohlo autobusu stát. Nejlepší byly samozřejmě ty Petrovy. On je prostě boží. Když jsme vylezli na Sokol, všichni byli šťastní. Cesta nahoru byla vyčerpávající. Nahoře jsem viděla v Klati náš dům. Všichni si dávali oběd, ale já jsem svů snědla už v autobuse. Dolu jsme sešli za čtvrtinu času, který jsme věnovaly cestě vzhůru, protože se všichni těšili na ovocné knedlíky, které byly naplánovány na večeři. Pak jsme nastoupili do autobusu a rychle pádili domů.

     „Mám hrozný hlad," pronesla jsem do ticha, když jsme v autobuse neměli o čem mluvit. Nikdo nebyl s to vymyslet inteligentnější debatu a tak jsem musela zkusila tohle. Vůbec se to ale neuchytilo, takže jsme byli odsouzeni k dalším 10 minutám ticha, které prolomil Petr stejně nenápaditým: „Hele kozy." Snášeli jsme se zrovna po úzké horské cestičce s číslem 20 202, kde jsme za celou cestu nepotkaly jediné auto.

     Vtom se z repráků ozval hlas DaJila začínající otřelou formulkou: „Ahoj děti," a pokračoval, „ blížíme se k Waserfallskému jezeru. Bude to nádherný pohled, protože budeme 120 metrů nad jezerem na vysokém útesu. Zastavíme na odpočívadle a po oddílech budete vypouštěni ven." A opravdu jsme asi za minutu vyjeli nad Waserfallské jezero. Petr si se mnou vyměnil místo, abych jezero viděla lépe. Když jsme vystoupili, byli jsme vyzváni, abychom pomáhali 1. oddílu, aby nespadl z útesu. Myslím, že to bylo nejhezčí, co jsem do té doby viděla. Pod námi byla terasa, která byla vlastně celá zalita vodou. Jen na okraji, v místech kde terasa už padala do Bjeňkofovi nížiny, byl menší les. Jak postupoval les doprava tak se ztenčoval, až z něj zbyla jen řada stromů. Nakonec úplně vlevo byl vodopád. Výpust z jezera byla asi 6 metrů široká a uprostřed stála statná borovice. Voda se kolem ní krásně rozstřikovala. Pod námi jsme ještě viděli dvě silnice, o kterých nám pan řidič řekl, že po nich pojedeme.

     Dlouho jsem se ale kochat nemohla, protože jedna holčička z 1. oddílu začala ječet a máchat rukama. Rychle jsem ji odtáhla od kraje, aby ve svém záchvatu nespadla dolů. „No neječ, už je to dobrý, už jsme v bezpečí," chlácholila jsem jí. Za chvíli se na vyhlídce vystřídaly všechny oddíly a odjeli jsme. Byla jsem unavená a tak, ani nevím jak, jsem usnula. Později jsem se probudila s hlavou položenou na Petrově rameni. „Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se ještě se zavřenýma očima. „Jenom chvilku ještě jsme nebyli ani na té první silničce, co byla vidět ze shora. Spi dál," řekl Petr a pohladil mě po vlasech. To bylo podivné, ale alespoň jsem z toho usoudila, že se mu nemusím omlouvat za to, že jsem na něm usnula. Rychle jsem zvedla hlavu a dívala se z okna. Za dalším záhybem skály už bylo znovu vidět jezero. Když v tom se proti nám objevilo auto. Ani náš ani řidič protijedoucího auta na téhle silnici nikoho nečekal. Náš řidič strhl volant doleva, jenomže druhý řidič udělal totéž. Svodidla jakž takž držela tíhu autobusu, ale povolila, když do nás narazilo protijedoucí auto. „Bože vždyť on je mrtvej," vykřikla, skoro vypískla Gabriela ukazujíce na řidiče protijedoucího auta, jehož lebka nevydržela náraz do autobusu.

     Cítila jsem, jak přední kola vjela do prázdnoty. Špička autobusu sklouzla do propasti. Pak mám okno. Petr později řekl, že jsme byli ve stavu beztíže a že všichni ječeli. Nevím. Náraz mě z okna dostal. Čelo autobusu bylo zcela zdeformované. Voda zepředu rychle zaplňovala autobus. Odpoutala jsem se a ručkovala ke dveřím. „Ne počkej," vyhrkla Gabriela. Nadechla se, aby řekla něco víc, ale voda jí to nedovolila. Otevřela jsem dveře. Všichni se začali hrnout ven. Sobecky odstrkovali ostatní. Jeden kluk v panice hodil nějaké volně plující hadry po holčičce, která se z nich nemohla vymotat. Připlula jsem k ní a rychle jsem jí pomohla. Potom jsem jí udělala cestu ven skrz rychle se ven valící těla. Další holčička ve předu zápasila se odepínáním bezpečnostního pásu. Docházel mi vzduch, ale řekla jsem si, že jí taky a vyplula jsem k ní. V jejích očích byla vidět taková vděčnost, jakou jsem nikdy neviděla. Zvedlo mi to náladu. Už jsem viděla, jak holčička vylézá ze dveří, když jsem si všimla, jak na mě někdo mává. Byl to Eda z druhého oddílu, seděl v první řadě, která náraz přežila. Voda kolem Edy byla červená. Když jsem připlula blíž, měl nepohyblivé obě nohy. Šíleně jsem potřebovala vzduch. Vzala jsem Edu do náručí a plula s ním vzhůru. Petr dělal to samé co já. Na hladině jsem předala Edu DaJilovi. Nadechla se a vplula zpět do autobusu. Petr plul s dalším zraněným z autobusu. Byla jsem vyčerpaná a tak jsem měla mnohem menší kapacitu plic než předtím. Mlžilo se mi vidění. Připadalo mi, že v autobuse nikdo není, ale šla jsem to radši zkontrolovat. Opravdu nikdo tam ne byl, ale autobus se hnul. Před tím byl zaseklý. Ale teď plul. Rychle jsem plavala ke dveřím. Byla jsem vyčerpaná a docházel mi vzduch. VYČERPANÁ, s potřebou DÝCHAT, pomoc.

     Nic si nepamatuji. Pamatuji si, až když jsem vyplula na hladinu. Chvíli jsem se jen tak vznášela, abych nabrala kyslík. Bylo už pozdě, když jsem si uvědomila, že se velkou rychlostí blížím k okraji. Ze zdola to byl jiný pohled než zhora. Tady to vypadalo, že jezero končí - bez mantinelů bez břehu nebo hráze, prostě konec. Rychle jsem začala plavat pryč z proudu. Protože mi po chvilce začínalo být jasné, že se okraji nevyhnu, dala jsem si nový cíl. Trefit tu borovici stojící 3 metry od obou okrajů vodopádu. Jenže i to bylo po chvilce marné. Začala jsem mýt takové ty myšlenky padesáti letého muže: za celej život jsem neudělala nic pořádnýho; nemám děti; chudák moje mamka; žádnej kluk. Ach bože. Pic. To mě bolelo. Chvíli mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomila, co se stalo. „Jsem na borovici," v té euforii jsem zapomněla, že si to mám jen myslet a zařvala jsem to do údolí. Pak jsem se podívala dolů, tak dvě stě metrů souvislé vodní stěny se rozbíjelo o holou skálu v lese pode mnou. Příšerný pocit.

     Chvíli jsem netrpělivě čekala. Vůbec jsem před tím nemyslela na to, co potom, co se na borovici dostanu. „Ani zbytek tábora nikdo nezachrání. Za prvé skoro nikdo nemá mobil. Za druhé ten kdo ho má, tomu se rozbil, protože byl ve vodě. Naše jediná naděje je, že si mě někdo všimne. Proč ale nestojí zbytek tábora na břehu a nejsou připraveni mávat kolem jedoucím autům," své myšlenkové pochody jsem vyjadřovala verbálně, protože jsem si byla jistá, že mě nikdo neslyší. Měla jsem hlad. Moje matka říkala, že hlad je převlečená žízeň. Na borovici jsem se otočila hlavou dolů a popolezla blíž k vodě, až se mi do ní ponořila hlava. Napila jsem se. Pak jsem couvala po čtyřech po kmeni. Jakmile jsem vyndala hlavu z, vody uviděla jsem auto. Začala jsem mávat a zapomněla, že ruce jsou nezbytnou součástí soustavy, která mě drží na kmeni. Padala jsem jen půl metru, než jsem se hlavou zastavila o nižší větev borovice, která už však byla pod úrovní hladiny jezera, takže na mě lidé z auta nemohli vidět. Větev navíc visela z hlavního kmene kolmo, takže jsem se nemohla dostat zpět na původní pozici. Tak to byl konec.

     Až teď z podhledu bylo vidět, že les nebyl tak úplně lesem. Půda totiž nebyla pevná hlína, ale bažina. Teď jsem je uviděla. Táborníci byli na terase hned pod bažinou. A také mi došlo, proč nestáli na břehu. Neodhodlali se jít přes bažinu ke břehu. Je to jasné. Viděla jsem i Petra, pomáhal zrovna nějakému chlapcovi. Najednou jsem uslyšela hluk helikoptéry. Jede si pro nás? Jela. Ke mně se spustil provaz. Nějaký chlápek se ho držel. „Pojď, nasedni si do toho sedáku," řekl a pevně mě přivázal. Pak ukázal ok k helikoptéře a my jsme se k ní vznesli. Do té doby jsem neletěla v helikoptéře. Pak v tom vrtulníku mi řekli, že to byli kuchařky, kdo nás zachránil. Tahle možnost záchrany mě nenapadla.

     Jmenuji se Klára Qistová. Mám manžela Petra Qista a tři děti: Kláru, Izabelu a Roberta. Pracuji jako profesionální hasič pro extrémní situace. K práci mě motivoval incident, který se stal 7. 8. 2001 u Waserfallského jezera. Na práci nejvíce miluji pocit, že mohu pomoci. A nejvíce mě potěší vděčný pohled.