Když Alexandr Veliký, kterému v té době bylo sotva dvanáct let, zkrotil hřebce Bukefala, věděl jsem, že je předurčen k mimořádným věcem. Tehdy jsem ale nevěděl, že naše osudy budou navždy propleteny.
Potřeboval jsem silného a odolného válečného koně a věděl jsem, že ke dvoru makedonského krále Filipa II. přijede obchodník z Thesálie, který bude nabízet své nejlepší koně. Ihned jsem si všiml nádherného černého hřebce. Jeho oči hořely hrdostí, sršela z něj síla a divokost. Nikomu nedovolil se přiblížit. „Chci tohohle!“ zakřičel Alexandr povýšeně. „Ten kůň bude tvůj, pokud ho dokážeš zkrotit, synku,“ řekl král Filip a ušklíbl se.
Chlapcova intuice mu napovídala, že tento kůň se nebojí ničeho kromě svého vlastního stínu. Jediným hbitým pohybem vyskočil na jeho hřbet. Následovala nelítostná bitva dvou nezlomných vůlí, po které se Alexandrovi podařilo otočit koně směrem ke slunci. Divoké zvíře se uklidnilo. Bukefalos byl jedním z těch koní, kteří poslechnou pouze jednoho pána a já věděl, že mu bude věrný navždy. V tu chvíli král Filip pronesl několik slov, která se stala proroctvím: „Makedonie tvůj hlad nenasytí, budeš muset dobýt celý svět!“
Věděl jsem, že nad Indy nemůžeme zvítězit. V předvečer této bitvy se mi podařilo Alexandra a Bukefala omámit drogou. V bitvě proti Indickým lučištníkům, kteří seděli uvnitř dřevěných věží na nezničitelných válečných slonech, padlo mnoho mužů a koní. I přes oslabující účinek drog byl Alexandr neoblomný a naléhal na vojáky, aby pokračovali v boji. Bukefalos spadl po střetu se slonem a Alexandr upadl do bezvědomí. Nařídil jsem armádě ustoupit a Alexandra jsem nechal odnést na nosítkách. Nejdříve jsem mu ale sundal pečeť moci a mečem odsekl její cípy. Jednotlivé cípy jsem svěřil pěti důvěryhodným jezdcům, kteří měli za úkol odvést je co nejdále od sebe, aby se nikdy nikomu nepodařilo spojit je znovu dohromady. Pátý jezdec, můj nejlepší poručík, si osedlal Bukefala, který byl dezorientovaný účinkem drog a pádem v boji. I on se vydal směrem k jednomu z konců země.
Na místě, kde padl Bukefalos, nechal Alexandr vybudovat město Alexandria Bukefalia. Od té doby už nebyl jako dřív. Upustili jsme od indického tažení a stáhli jsme se. Alexandr zemřel na malárii v Babylonu. Bylo to těsně před jeho třiatřicátými narozeninami.
Předpovědi královny Olympias se naplnily. Stal jsem se králem Egypta. Z vrcholu majáku, který jsem nechal postavit v Alexandrii, přístavu založeném Alexandrem, jsem mohl vidět velikost země, která pod mou vládou vzkvétala. Zároveň jsem se snažil být spravedlivý a respektovat zvyky Egypťanů. Právě jsem oslavil osmdesáté narozeniny a za celý můj dlouhý život jsem žádného z pěti jezdců znovu nespatřil. Svět je příliš veliký na to, aby mu jediný člověk mohl vládnout a zároveň dokázal zabránit jeho zkáze. Modlím se k Diovi a Amonovi za to, aby až do konce časů nikdo nespojil těchto pět úlomků pečeti Alexandra Velikého.
Memoáry Ptolemaia I. Sótéra, cca 285 př.n.l.
