Altaïre, jsem hlupák. Měl jsem tě poslechnout. Ty, který jsi vždy připraven nespoutaně cválat, zdál ses být neklidný, potřásal jsi hlavou a šlehal ocasem. Snažil ses mi říct, že země pod tímto zrádným sněhem nebyla bezpečná. Po velkém letním suchu přišla obzvláště dlouhá a krutá zima. V ten den, kdy jsem se rozhodl se jí postavit, přihnala se náhle silná zimní bouře. Přívaly sněhu a sibiřského písku mě zaslepily, musel jsem seskočit na zem a táhnout tě. Vzpínal ses, snažil ses vyrvat mi otěže z rukou a najednou se země pod mýma nohama pohnula. A nyní ležím na dně trhliny ve skále a ledu, jsem bezmocný a sám. Jak se odsud dostanu?
Přestaň poklusávat nad trhlinou, nebo sem spadneš taky! Běž pro pomoc, vrať se zpět k jurtám a řekni to mé rodině. Ty, Altaïr, který se mnou vyhrál závod mladých koní na národním festivalu Nádam. Ty, kdo neseš jméno nejjasnější hvězdy v souhvězdí Orla. Budou tě následovat. Tak běž, rychle!
Můj hřebec nespokojeně zařehtal, poté se otočil a vyrazil zpět do tábora. Modlím se k Tengri, nekonečné modré obloze, aby se vrátil dřív, než mé tělo zmrzne v této ledové hrobce.
Zakroutím prsty na nohou, jež chrání mé boty vyšívané ovčí vlnou. Protáhnu si svaly na nohou. Vypadá to, že jsou v pořádku. Zkouším se posadit, ale zastaví mě bolest vystřelující do hrudníku a pravého ramene. Nemohu hýbat pravou rukou, musel jsem si vykloubit rameno. No, mohlo to být mnohem horší. Zhluboka se nadechnu, zatnu zuby a přenesu váhu na levou stranu, abych se mohl nadzvednout a postavit. Dolů padá několik úlomků ze skály. Slyším, jak se odráží od stěn v trhlině. Pak se vrací to ticho. Neslyším nic jiného než krev, jak mi pulzuje ve spáncích. Rozhlížím se po ledovém vězení a hledám cestu ven. Jsem na malé římse, dobrých 5 metrů pod jinou římsou. Stěny skály jsou téměř hladké, místy po nich vedou žilky roztálé vody, která ale všechna zmrzla a je teď tvrdá jako sklo. Nevidím žádné přírodní výstupky, po kterých bych mohl vyšplhat. Při pádu jsem samozřejmě přišel o svůj vak, ve kterém bylo jídlo, provaz z koňských žíní, zápalky, dalekohled, miska a nůž. Sundám si levou rukavici a hledám v kapsách mého deelu, teplého, dlouhého kabátu, který je teď roztrhaný na kusy. V jedné z kapes nacházím pár kousků aaruulu, který ihned zhltnu. Sušený sýr mi dodá trochu síly. Druhá kapsa je protržená a zeje v ní díra. Jsem tak bezmocný, jako veš na hlavě bez vlasů...
Možná bych mohl použít kousek ostré skály jako improvizovaný cepín. Horečně prohledávám malou kamennou římsu, na které jsem uvězněn. Nic než sníh, štěrk a kapky krve kapající z mého nosu. V zuřivosti kopu do sněhu. A v tom vidím hada! Instinktivně couvnu. Pokud se rozhodne probrat ze svého zimního spánku, budu vypadat docela jako idiot. Jelikož je to můj jediný společník v této trhlině, podívám se na něj více zblízka. Opatrně ho posunu nohou. Hadí kůže se zlehka rozvine a pod ní se zaleskne něco bronzového. Znovu ho posunu a pod mrtvým tělem nacházím jakýsi kovový válec dlouhý zhruba 20 centimetrů, který se podobá válečku na těsto. Přikrčím se a opatrně ho vezmu. Je tvrdý a pevný. Sevřu ho v ruce a zkouším jeho odolnost tak, že s ním několikrát udeřím o zem, pokaždé s větší silou. Začíná ve mě sílit naděje: Mohl bych ho použít jako cepín!
Nejdřív ale musím získat kontrolu nad svou pravou paží. Zapřu se nohama o zem, natočím horní část těla a jedním rychlým pohybem praštím pravým bokem o skalní stěnu. Celým mým tělem proběhne vlna bolesti a já zavyju jako divoké zvíře. Přes slzy nic nevidím a padám na kolena, nemohu popadnout dech. Pomalu zase přicházím k sobě a snažím se pohnout pravou rukou. Bolest je jiná, tupější ale bez ustání. Alespoň mohu opět používat ruku. Pomalu se postavím na nohy a zhluboka se nadechnu. Dokážu to!
Improvizovaným cepínem vysekávám v kanálcích zmrzlé vody na stěnách drážky dost velké na to, aby se do nich vlezlo pár prstů na rukou nebo na nohou. Navzdory bolesti, která prostupuje celou mou paží, se mi brzy podaří pomalu a s rozmyslem vyšplhat o kousek výš na skalnatý výstupek. Trochu si zde odpočinu. Musím se přikrčit a sotva popadám dech, ale jsem hrdý na toto první vítězství. Pak se podívám nad sebe. Když budu pokračovat tímto tempem, tak mi to bude trvat... To ne, nahoru se budu šplhat nejméně tři dny bez přestávky!
Snažím se bojovat s návaly zoufalství. Myslím na statečného Altaïra. Jsem si jistý tím, že najde cestu zpět k jurtám. Jak dlouho ale potrvá, než mě zachránci najdou a vytáhnou z této propasti?
Zůstávám ležet na této maličkaté římse a můj tep se pomalu vrací k normálu. Ale brnění v končetinách mě donutí znovu vstát. Pokud nebudu nic dělat, moje tělo i mysl se otupí a usnu, aniž bych o tom věděl. Vstaň! Musím bojovat, musím dál stoupat, cítit se naživu, i kdybych se měl posunout jen o metr. Nejdřív se ale musím něčeho napít. Pomocí kovového válečku odlomím pár kostek ledu a nechám si je rozpustit v ústech. Prohlížím si stěnu a hledám, kde dělat další zářezy. Vypadá to, jako by se o kousek výš leskl nějaký kov, něco jako ledové zrcadlo, ale mnohem větší než ledové žilky na stěnách. Poslouží mi jako orientační bod a místo k odpočinku. Možná se mi tam podaří vytvořit umělou římsu. Soustředím se na tento svůj cíl. Šplhám se dál s tvrdohlavostí koně, který se ve sněhu snaží podkovou vyhrabat chomáč trávy.
Každou chvíli bych měl dosáhnout místa se zrcadlem. Cítím, jak mé svaly ochabují. Visím ve vzduchu, zuřivě mlátím do povrchu stěny, průsvitné krystalky létají všemi směry. V ledu se rozbíhají praskliny. Ostré krystalky mě škrábou v očích a tak je musím téměř zavřít. Zvuk úderu cepínem o led se najednou změní a mou paží rezonují vibrace. Je to, jako bych bouchal do bubnu. Pokud to tedy není zvonění v uších způsobené únavou. Otevřu oči a znovu uhodím. Ten zvuk je opravdový!
V zaujetí udělám další dva zářezy a vytáhnu se nahoru, pak ale málem spadnu hrůzou z toho, co spatřím před sebou. V ledové prohlubni vidím jakýsi kovový kroužek na koženém řemínku. Zvednu svůj pohled a spatřím strašlivě vypadající hlavu, která se na mě dívá mléčně bílýma očima...
Je to kůň zamrzlý v ledu!
