Otočím se na ostatní. Netrpělivě čekali, až se pohneme z místa. Jediná Elis se na mě dívala stylem: 'Opravdu nevím, s kým sis to teď povídal, ale jsem pevně rozhodnuta to zjistit.'
Usmál jsem se na ni. „Tak dobře, už opravdu jdeme." Řekl jsem ostatním a rozběhl se. Jediné, nad čím jsem si dovolil přemýšlet, byl útěk z podzemních tunelů.
**********************
Uběhlo dalších několik minut a my stále běželi. Nezastavovali jsme a nikdo ani nepromluvil. Každý z nás už chtěl být pryč z tohoto místa. Nikomu se zde nelíbilo a já se ani nedivým. Těmito tunely jsem běžel jen párkrát a nikdy jsem se zde necítil bezpečně, nebo příjemně.
Doběhli jsme na místo, které bych mohl nazvat, jako křižovatku tunelů. Zastavil jsem a všichni ostatní taky. Měli jsme na výběr ze tří tunelů. Pokud bychom zabočili doleva, byla by to sice cesta pěti kilometrová, ale zato pořád do kopce. Takže tuhle možnost vylučuji. Kdybychom pokračovali v běhu rovně, byla by to cesta asi 25-ti kilometrová... tu rozhodně musím vyloučit. Takže nám už jen zbylo zabočit doprava, kudy poběžíme asi 7 kilometrů. To bychom zvládnout mohli, nebo spíš to zvládnout musíme. Rozběhli jsme se tou jedinou možnou cestou.
...
Konečně jsme přiběhli už ke dveřím, přes které se dostaneme ven. Doufám, že je už venku bezpečně. Bylo by nemilé, vylézt ven a před sebou mít jednu z těch příšer.
Zvedl jsem ruku do úrovně mých očí a posunul ji asi o deset centimetrů doprava. Opatrně jsem na zdi nahmatal malý výběžek. Přesně to jsem hledal. Třikrát jsem na něj krátce zatlačil, a pak ještě jednou dlouze. Musel jsem si přesně odpočítávat sekundy, abych ho mohl zatlačit v ten správný okamžik.
Ve stěně potichu cvaklo. Začal zvuk, který bych mohl popsat, jako když se zeď pomalu posouvá a při tomto pohybu se drolí o druhou zeď vedle ní. Všechen vzduch se mi nahrnul do plic a nechtěl je opustit, když se nic nedělo. Začal jsem pochybovat, jestli jsem to udělal správně. Vydechl jsem teprve, když se zeď před námi hnula doleva. Trochu jsme ustoupili dozadu a čekali až se tajný vchod zcela otevře.
Za dveřmi byl ale jen další dlouhý a tmavý tunel. Posvítil jsem tam svojí, ještě stále nevybitou baterkou. Kruhové světlo osvítilo prostor několik metrů přede mnou. Nic tam nebylo, jak jsem si myslel, jen další dlouhý tunel. Sklopil jsem baterku k zemi a otočil se dozadu na ostatní.
„Já myslela, že za těmihle dveřmi je už východ ven z těchto tunelů." vmete mi poznámku Alice. „I já si to myslel." Nevrle jí odpovím. Někdy mi Alice leze na nervy nepopsatelným způsobem.
„Půjdeme dál. Určitě zanedlouho najdeme východ." Otočím se a chvíli pozoruji tunel přede mnou. Stála tam bílá hubená postava bez vlasů. Posvítím na to místo baterkou, ale postava zmizí, tak baterku sklopím. Jenže ta postava se tam zase objeví, ale asi o metr blíž, než byla předtím. Zase tam posvítím baterkou, ale postava opět zmizí. Sklopím světlo a objeví se zase o metr blíž. Několikrát zopakuji pohyb s baterkou. Pokaždé se postava přiblížila. Už skoro byla asi dva metry ode mě, když mi zezadu na rameni přistála něčí ruka. Trhnu sebou a otočím se. Byla to Elis. Otočím se zpět na postavu. Už tam ale nebyla. Povzdychnu si a vykročím vpřed.
****************
Áhoj! :)
Tak jo lidičky... Vím že mi zase trvalo milion let, než jsem přidala tuhle kapitolu... :/ -_- a nemá smysl se omlouvat, protože se omlouvám každou kapitolu... -_-
No, ale abych to upřesnila :'D došli mi nápady :/ celou dobu, co jsem nepsala, jsem přemýšlela, co by se mohlo stát v téhle kapitole a i v těch dalších... :) no, a když pořád žádný nápad nepřicházel, rozhodla jsem se, že z kouknu pár hororů a budu se inspirovat. :)
ANO! Já, která absolutně nesnáším horory s duchy, jsem se na ně dívala. o.O :D Přemohla jsem se! :'D A snaha se vyplatila... :D
Dobře... :D je asi zvláštní, že teď píšu hlavně knížky s duchy, když horory nemusím, ale taková hold jsem já... :D stop okecávání!!! :D
Doufám, že se vám kapitola líbila. :) za každý ★vote★ a komentář budu ráda :)
A děkuji za komentáře a ★vote★ na předchozí kapitole :))) děkuji moc :) :3 ♥♡
