Bratři (Avengers)

2. Únos

Přeji hezký večer, jsem tu ještě takhle večer s další kapitolkou. Tentokrát z pohledu Kapitána, tak doufám, že se budete líbit. Dozvíte se, jestli se Nině podařil její plán (a jaký vlastně byl). Předem díky za votes a komenty.

***

Kapitán

Probudil jsem se se strašným bolehlavem. Nepamatoval jsem si dobu, kdy bych se snad někdy opil tak, že by mi bylo takhle, ale vzápětí mi došlo, že to z pití není.

Ona mě omámila!

Chtěl jsem se posadit, ale zaslechl jsem šramot. Chvíli mi trvalo, než si moje oči přivykly šeru. Byl jsem v nějaké boudě. Protahoval sem studený vítr a já ležel na nějaké plachtě. Připadalo mi to, jako bych ležel v nějaké boudě na pobřeží, možná v přístavu. Asi mě ta ženská neunesla příliš daleko.

Očima jsem pátral po nějakém komplici, ale ji ani nikoho jiného jsem neviděl. Chtěl jsem se posadit, ale ve druhé místnosti se cosi mihnulo. Přivřel jsem víčka, abych viděl alespoň něco a vypadal, že jsem pořád v bezvědomí.

Pak jsem ji spatřil. Nevysoká blondýna a hnědýma očima. Pořád byla oblečená v úboru na běhání. Ani se na mě nepodívala. Vytahovala něco z velké tašky u jejích nohou. Mohl to být tablet nebo mobil. Pořád jsem se v moderních technologiích téhle doby zcela nesžil.

Blondýna něco do něj naťukala a barva jejích vlasů trochu ztmavla na nevýraznou hnědou barvu, dokonce i tvář se změnila. Oči se přiblížily k sobě, nos byl rázem drobnější a rty o něco plnější, čelist se zúžila a postava zmenšila.

Tak tohle bylo něco pro Starka. Pak si něco sundala z krku. Zářící přívěšek, kterého jsem si předtím nevšimnul. Zářil stejně jako Starkův reaktor. Musela mu to ukrást a nějak upravit, aby mohla měnit podobu. A já měl to štěstí, že jsem viděl její pravou podobu.

Pak se otočila a začala prohledávat další tašku. Té chvíle jsem využil k tomu, aby si protáhl ruce nohy a zjistil, jestli se dokážu pohybovat. Omamná látka začala opouštět moje tělo. Musel jsem jí vzít ten přívěšek a odnést ho do nového sídla Avangerů a zavolat Starka, aby zjistil, co to přesně je.

Pomalu jsem se zvednul a co nejtišeji se vydal k ženě, která byla ke mně stále zády. Přívěšek ležel odložený na stolku společně s tabletem. Opatrně jsem se pro ně natáhnul. V tu chvíli se žena otočil. Oči měla rozšířené údivem.

„Jak...?" zeptala se překvapeně. Avšak dlouho jí to nevydrželo, všimla si, že už mám tablet i přívěšek nadosah, tak vyrazila proti mně, ale byla dál. Shrábnul jsem věci ze stolu a ji odrazil k tašce, ve které se hrabala. Zděšeně zavřískala a já konečně uviděl, co v tašce.

Bomba! A odbíhal na ní odpočet. Bleskově jsem se rozběhnul z boudy, viděl jsem za sebou, že se i žena snaží zvednout, na vteřinu jsem se otočil, abych pro ni doběhnul, ale síla výbuchu mě odrazila o několik metrů dozadu.

***

„Steve? Steve?" Na krátkou chvíli jsem si myslela, že na mě mluví Peggy, ale ta před pár dny odešla na lepší místo.

Otevřel jsem oči, skláněla se nade mnou Nataša s Furym. Na Furym bylo vidět, že si oddychnul, což mě u něj překvapilo.

„Co se stalo?" ujala se slova Nataša a pomohla mi, se posadit. Ještě jsem byl trochu otřesený, byl to pořádný výbuch.

„Unesla mě nějaká žena." Fury si odfrknul.

„A jak pak to dokázala?" Snažil jsem si vzpomenout, ale nemohl jsem. Vím, že jsem jí pomáhal, když upadla, otázka byla, jestli skutečně upadla, a pak.