Někdy příště...

Probudil jsem se na nemocničním lůžku v bílém pokoji. Vzduch byl nasáklý dezinfekcí. Podle ostrého světla, které se do mě zabodávalo i přes zavřená víčka, jsem usoudit, že bude den. Pokusil jsem se posadit a v tu stejnou chvíli, kdy jsem ucítil ostrou bolest v oblasti břicha, jsem také zaslechl dívčí hlas.

''Bejt tebou, nevstávala bych.'' Řekla a já sykl bolestí.

''Já tě varovala.'' Otočil jsem se za jejím hlasem a spatřil drobnou dívku s blonďatými vlasy, které jí neposedně utíkaly z drdolu. Na tváří se jí objevil úšklebek. 

''Co se stalo?'' Zeptal jsem se ji, zatímco jsem si zvedal ruku k hlavě, jelikož mě v ní třeštilo, jako nikdy. Zastavil jsem se v polovině pohybu a zaujatě se díval na tu věc, co jsem měl připevněnou k ukazováčku. Vedla od toho hadička k přístroji, co neustále vydával zvuky ve stejné frekvenci a o stejné intenzitě, z kterého by vám mohlo přeskočit.¨

''Jak bych to asi mohla vědět? Vypadám snad jako doktor co přišel na vizitu?'' Zvedla přitom své obočí a bylo vidět, že se snaží zadržet smích. ''Tak jo.'' Začala se smát. ''Odhalil si mě. Jsem odjakživa trošku víc zvědavá. Doktoři si nedávají zrovna velkou práci s utajováním lékařských záznamů. Nevím, čí to byl nápad, připevňovat všechny informace o člověku na postel, kde si to může každý přečíst... I když to je možná jenom moje úchylka.'' Musel jsem se pousmát nad její výřečností. ''No, abych přešla k věci. Měl jsi autonehodu, ale to jsem se tam nedočetla, to jsem si domyslela po tvých nesčetných návštěvách všelijakých kamarádů a příslušníků rodiny, kteří si myslí, že když jsi v kómatu, slyšíš je a oni ti vyprávěli všelijaké, s prominutím ptákoviny, které jsem si byla nucena vyslechnout. Předpokládám, že ty si z toho nic nepamatuješ, co?'' Dívala se na mě skrz světlé řasy velkýma modrýma očima, které se doprošovaly mé odpovědi.

''Ne, asi ne.'' Odpověděl jsem ji a dál netrpělivě čekal, až mi řekne, co se mi stalo. 

''No, prosim.'' Odmlčela se. 

Chvilku jsem čekal, že by mohla pokračovat, ale nevypadalo to, že by se k něčemu měla. 

''Mohla by jsi mi teda laskavě odpovědět na mou otázku?'' Zeptal jsem se ji asi trochu nepříjemně a hned toho začal litovat. 

''Taky si to můžeš přečíst sám, ale pochybuju, že tomu budeš rozumět, nebo můžeš počkat, až ti to řeknou doktoři.'' Odpověděla mi a zkřížila si ruce na prsou v naštvaném gestu.

''No tak promiň, já se jenom bojím toho, co mi řekneš a už to chci mít za sebou.''

''Fajn,'' Otočila svůj pohled zpátky na mě a začala. ''Jak jsem řekla, měl jsi autonehodu. Byl jsi jako spolujezdec, na křižovatce vám jedno auto nedalo přednost a napralo to v plné rychlosti do vás. Ty jsi byl první na ráně a schytal si to nejvíc. Tvůj kámoš vyvázl jen s pár oděrky a chodí tě sem navštěvovat a hrozně se ti furt omlouvá. Měl jsi rozsáhlé břišní krvácení a museli ti vzít slezinu a jednu ledvinu, ale můžeš bejt v klidu, bez těch se dá normálně žít. Měl si štěstí, že ti zlomená žebra nepropíchla plíce.'' 

''Ty vole... '' Ulevil jsem si a počítal s tím, že to je všechno.

''No počkej, já ještě neskončila.'' 

''Cože? Ono toho je víc?'' zděsil jsem se.

''A co si čekal? Jak jsem řekla, schytali jste to v plný rychlosti a byl si první na ráně. Rozbité sklo se ti zabodlo do stehna a poranilo tepnu, ale měl si štěstí, že ti to nikdo nevyndaval a počkalo se až do nemocnice. Dál máš těžký otřes mozku, zlomená žebra, ale to už jsem zmiňovala, pár dalších ran od skla a nějaký ty pohmožděniny.''