Bratři (Avengers)

3. USB

Ahojky, jsem tu s další částí, ve které bude Nina uskutečňovat další část plánu, jestli se jí to podaří, se dozvíte níže.

O něco delší kapitolka než předešlá, tak se vám bude snad líbit.

PS: Pořád nevím, proč se mi vložené obrázky nezobrazují v mobilní aplikaci wattpadu, jdou pořád jen otevřít jen na počítači, tak pokud vás vložená média zajímají, koukněte na ně na počítači.

Písnička ke dnešní kapitole mě částečně inspirovala k napsání povídky, hlavně jedno velmi povedené video o Stevovi a Peggy, které někdy přidám k nějaké budoucí části.

Předem díky za komenty a votes. :-)

Vaše Sorel18

***

Nina

V duchu jsem se modlila, aby se do křoví nikdo nepodíval a bleskově se rozběhla pryč. Přetáhla jsem si mikinu přes hlavu. Teď jsem běžela sama za sebe a skrývala svou skutečnou podobu za velké sluneční brýle a kšiltovku, přes kterou jsem si přetáhla kapuci, bylo celkem brzké ráno a u běžců to nebylo nic podezřelého.

Doběhla jsem na konec parku, k malému parkovišti, kde na mě čekal jeden mladej kluk, co k nám do kavárny chodil každý den v týdnu, kromě víkendu a chtěl kávu jenom ode mě.

Stáhla jsem si kapuci a sundala brýle a vesele se na něj zazubila. Opět ve mně viděl nevýraznou blondýnu, přesto jsem měla dojem, že mou podobu zná, ale za těch pár měsíců se mi nepodařilo najít jméno skutečné majitelky.

„Ahoj Bene," pozdravila jsem ho. Zamrkal a narovnal se. „Jsem ti skutečně moc vděčná." Přikývnul a ustoupil bokem, abych viděla na jeho skútr, o který jsem ho požádala. Ani jsem na něj nemusela tlačit, natož ho ovlivňovat, on by pro mě dokázal udělat cokoliv, o co bych ho poprosila, což zahrnovalo, aby mě naučil na skútru i jezdit. Hraně jsem se vymluvila, že jsem dlouho nejela a potřebovala bych si to zopakovat.

„Pro tebe jsem to udělal rád." Natáhnul ruku s helmou a já si ji od něj vzala, sundala si kšiltovku a podala mu ji. Když ji vzal do ruky, celý se roztřásl.

„Večer ti ho vrátím," slíbila jsem, ale Ben jen mávnul rukou.

„To nespěchá, zítra do školy nejedu." Zašmátral v kapse a vytáhnul malý USB disk. Málem bych na něj zapomněla. „Mluvil jsem s Mikem a nedokázal to rozšířit na víc jak sedm terabitů, snad to bude stačit." Převzala jsem si od něj disk a obdivně na něj zírala. Nedokázala jsem si představit, že by dokázal ho rozšířit na sto dvacet gigabitů, ale on to dokázal až na terabity.

„Jste oba skvělí! Pak vás pozvu na kafe." Ben zrudnul až za ušima a dál v rukou mačkal moji kšiltovku.

„Díky, Nino." Možná jsem se v téhle chvíli měla cítit provinile, ale za těch pár měsíců jsem si uvědomila, že když se budu stále cítit provinile, nedokážu dát svůj život popořádku.

„Měj se." USB jsem strčila do kapsy, pečlivě ji zapnula a na hlavu si nasadila helmu. Teď jsem musela spěchat, musela jsem se dostat do sídla Avengerů, co nejdříve.

***

Sundala jsem nohu ze stupačky a zírala před sebe. Cesta se táhla několik desítek metrů přede mne, z Kapitánovy mysli jsem věděla, že na konci se otevře rampa do podzemních prostor garáží. Moje schopnost nedokázala lidem číst myšlenky, které jsem potřebovala, ani probudit nejhorší strach jako to uměla Wanda. Já člověka ovlivnila v tom, co vidí, postrčila ho směrem, jakým jsem chtěla, ale co se dělo pak, už bylo zcela v rukou ovlivňovaného člověka, díky čemuž jsem získala naprosto cokoliv. Bylo to daleko snadnější, než člověka nutit, aby řekl přesné údaje.