The longest dream of my life (CZ)

24. kapitola

*O 2 roky později

Sedím v lese na lavičce a poslouchám šumění listů v mírném větru. Kromě něj je kolem mě skoro úplné ticho. Opírám se o opěradlo, když na zádech ucítím podivně nerovný povrch. Spokojeně se usmívám a otáčím se, abych si opěradlo mohl prohlédnout. Asi před rokem jsme s Finnem hledali nějaké tajné místo, kde bychom se mohli scházet, když jsme narazili na tuhle lavičku. Kvůli jejímu nepěknému vzhledu si na ni nikdy nikdo nesedal. Odlupovali se jí už i poslední zbytky červeného laku a většinu jejího povrchu pokrýval ptačí trus. Bylo mi jí líto, a tak jsem Finnovi navrhl, že bychom jí mohli upravit. Ještě ten den jsme šli koupit všechno, co jsme potřebovali a asi za týden byla na světě naše "duhová modelka", jak jí Finn nazval. Když jsme byli hotoví, vyryli jsme doprostřed opěradla velké srdce a do něj jsme doplnili začáteční písmena našich jmen. Od té doby se tu vždycky scházíme, stejně jako dnes. Prstem přejíždím po okraji srdce, než uslyším praskání větví. Ohlédnu se za zvukem a spatřím Finna s učebnicí matematiky. Marně se snaží jít a číst zároveň. Jakmile málem naráží do stromu před sebou, naštvaně knihu zavírá. "Ahoj." Řekne vyčerpaně, zatímco se hroutí na naší lavičku, přímo do mého náručí. "Ahoj." Odpovídám a líbám ho na čelo. "Pořád to nechápeš?" ptám se konejšivě a ukazuji na učebnici ležící na jeho klíně. "Ale jo...jenom je toho moc. Všechno se mi to motá." Povzdychne si a zase učebnici otevře. "Tak to chceš zase vysvětlit?" Poslední dobou se ze mě stal hotový génius na matematiku, zatímco Finn se naopak hodně zhoršil. Neochotně přikývne a já nalistuji správnou stránku.Asi po hodině učení mu stále nejde spočítat poměrně dlouhý příklad a mně připadá, že už to dneska asi nespočítá, takže mu učebnici beru z rukou a zavírám jí. "Dneska už to nemá cenu." Finn se poprvé za dnešek usměje. "Dej mi ještě pár dnů a možná na to přijdu." Povzbidivě ho poplácám po zádech. Najednou mu úsměv z tváře zase zmizí. "Neřikal jsi ve škole, že chceš něco probrat?" V tom si vzpomínám na myšlenku, která mě trápí už nějakou dobu. Nejistě přikyvuji a beru ho za ruku. Dívám se mu přímo do očí a zhluboka se nadechuji. "Nemyslíš si, že už by jsme to měli říct rodičům? Už to tajíme 2 roky a nevim jak tobě, ale mně to přijde jako celkem dost dlouhá doba." Finn najednou úplně ztuhne. "Víš přece jaká moje máma je. Zabije nás až se to dozví." V tomhle má bohužel pravdu. "Ale co moje máma?" Naléhám. "Co když tě třeba vyžene z domu? Co budeš dělat? K nám jít nemůžeš a je ti teprv 17. Nemůžeš si ani najít normální práci, aby sis mohl něco pronajmout." Ani pořádně nevím proč, ale to co řekl mě dost naštvalo. Nejspíš proto, že vím, že má pravdu. "A co když nic takovýho neudělá? Já jí znám. Nikdy jí gayové nevadili. Aspoň myslim." Finn pokrčí rameny. "No tak jak myslíš."Na lavičce spolu strávíme ještě nějakou dobu. Někdy kolem šesté se loučíme a já vyrážím domů. Celou cestu přemýšlím, jak bych jí to mohl říct. Čím víc se blížím, tím jsem nervóznější. Jakmile dorážím ke dveřím. Celý se klepu tak, že se ani nemůžu trefit klíčem do zámku. Když konečně vstupuji dovnitř, ucítím vůni kuřecího masa. Přepadá mě ještě větší úzkost. Co když měl Finn skutečně pravdu? Co když tohle bude poslední mamkou vařené jídlo, které budu jíst? Co když je tohle poslední večer, který můžu strávit v tomto domě? Do očí se mi nahrnou slzy. Pomalu si zouvám boty a uklízím je do botníku. "Stalo se něco?" Ozve se napravo ode mě. Rychle zamáčknu slzy a podívám se na mamku opřenou o stěnu s vařečkou v ruce. "Ne. Proč?" odpovím jak nejpřesvědčivěji to dokážu. "Netřísknul jsi dveřma, uklidil sis boty. Něco se stát muselo." Pokusím se o úsměv. "Chtěl jsem ti udělat radost, než..." Mamka se odrazí zády od zdi a popojde blíž ke mně. "Než co?" Na chvíli se zarazím. Jsem tak nervózní, že asi za chvíli vybuchnu. Ještě nejsem připravený. Zavrtím hlavou a vyjdu do kuchyně. "Ale nic."Sedám si ke stolu a čekám až mamka dovaří večeři. Pokouším se uklidnit pomyšlením na Finna. Tím se ale vše jen horší. Spojuji si třesoucí ruce na stole. Nemá cenu čekat. Nikdy nebudu připravený. Navíc mám pocit, že mě tahle nervozita zabíjí. Když mamka donáší talíře na stůl a sedá si naproti mně, cítím, že nadešla moje chvíle. Prostě teď nebo nikdy. "Mami?" Vzhlíží od svého talíře a dívá se mi do očí. "Ano, zlato?" Zhluboka se nadechuji. "Jsem gay. A už dva roky mám přítele." Vychrluji to ze sebe tak rychle, že si ani nejsem jistý jestli jsem to vůbec řekl. Mamka na mě chvíli jen tiše zírá, jakoby přemýšlela o tom, jestli si z ní jen utahuji, nebo to myslím vážně. Nakonec se ale k mému obrovskému překvapení usmívá. "No dobře. A mohla bych ho poznat?" Veškerá nervozita rázem mizí a já si připadám jako znovuzrozený. Přepadá mě takový nával radosti a úlevy, že se začínám smát. Pokládám si obličej do dlaní a spokojeně zavírám oči. Veškerý strach, který jsem cítil byl úplně zbytečný. Po tom co se přestanu smát, odkrývám dlaně ze svého obličeje. Potřebuju to slyšet znovu. "Vážně ti to nevadí?" Mamka si mezitím nabírá na vidličku další sousto. "No, musím uznat, že jsem se vždycky těšila na to, že budu babičkou, ale ne. Nevadí mi to. Totiž, jasně že mi to nevadí. Vždycky budeš můj chlapeček a budu tě milovat a podporovat, ikdyž se rozhodneš, že si potetuješ celý tělo, nebo se budeš chtít odstěhovat na jinou planetu." V tu chvíli vstávám od stolu a s přesvědčením, že mám tu nejlepší mámu na světě jí jdu láskyplně obejmout.Ještě ten večer nadšeně volám Finnovi, který se mi štěstím málem rozbrečí do telefonu, ale k tomu, abychom to sdělili i jeho mámě se mi ho donutit nepodaří.