The longest dream of my life (CZ)

25. kapitola

*O 6 let později

Už před 5 lety jsme oba úspěšně ukončili střední školu. Finn si hned na to našel práci a to v nemocnici, kde od té doby uklízí. Je to sice úplně mimo náš obor, ale je tam dobrý kolektiv a 11000 měsíčně mu zatím stačí. Já nedávno dostudoval lékařskou fakultu a protože mám strýčka pracujícího jako primáře té samé nemocnice, kde Finn uklízí, brzy jsem tam získal místo doktora.

Budí mě řinčení budíku na mém nočním stolku. Pomalu se posadím, přičemž mi asi čtyřikrát křupne v zádech a po důkladném promnutí očí budík vypnu. Vzhledem k tomu, že mám ještě asi hodinu času, než budu muset vyrazit do práce, dávám si dlouhou sprchu a dokonce stíhám i snídani. Beru si na sebe tmavě modré triko s krátkým rukávem a kapsičkou uprostřed hrudníku a světle hnědé uplé kalhoty. Když se postavím před zrdcadlo, abych si upravil vlasy, zase mě ta kapsička na triku zarazí. Koho by to před několika lety napadlo, dát jí doprostřed? Mně osobně se to moc nelíbí, ale právě tohle triko jsem nedávno dostal od Finna k našemu již osmému výročí a on má vždycky hroznou radost, když na mně vidí některý z jeho dárků. Natahuji se na jednu z poliček pro gel na vlasy a upravuji si je prakticky stejně, jako jsem to dělal již před lety. I v obličeji vypadám stále stejně. Jediné co se na mém vzhledu změnilo je to, že jsem nabral trochu svalové hmoty. Když už jsem se vším hotový, popadám batoh se všemi věcmi, které bych mohl potřebovat, rychle se loučím s mamkou a vyrážím na autobus, kde se Finnem vždy scházíme.

Jakmile dorážím k zastávce, všímám si kluka, který má jen o trochu výraznější rysy a je o několik centimetrů vyšší, než kdysi býval. Jeho černé vlasy jsou větrem pohazovány ze strany na stranu a když zvedá hlavu od nového mobilu, který pevně svírá v rukou, zalesknou se mu jeho stále stejně nádherné oči a rozzáří se široký úsměv. I po těch letech se mi vždycky na chvíli zastaví srdce, když ho takhle vidím. Pomalu k němu docházím a krátce ho políbím. "Ahoj." Jakmile se odtáhneme, sedneme si na blízkou lavičku a zatímco čekáme na autobus, vedeme klasický rozhovor o tom, jak jsme se vyspali, co se nám zdálo a pobaveně se usmíváme na maminky, které od nás znechuceně odtahují své zvědavé děti. Už se s tímto typem chování setkáváme tak dlouho, že by nás ani nenapadlo, nějak se tím trápit.

Po práci na Finna asi deset minut čekám, než po doktorech douklidí poslední nepořádek a pak společně vyrážíme na večeři. Dnes bych si s ním totiž rád o něčem důležitém promluvil.Nakonec po dlouhém vybírání volíme opět naší oblíbenou pizzerii."Finny?" začínám nejistě zatímco se snažím ukrojit první trojúhelník mojí právě donesené šunkové pizzy. "Ano?" Odpoví Finn, který mezitím ze své favoritky vyjídá jednotlivé kousky ananasů. "Tobě vyhovuje bydlet s mámou?" Vzhlíží ke mně a na chvíli se zamýšlí. "No jako, asi je to lepší než bydlet na ulici. Proč?" Musím říct, že přesně takovouhle odpověď jsem čekal. Pousmívám se a vytahuji z batohu inzerát, který jsem nedávno našel na internetu a dost mě zaujal. Je to klasický byt v paneláku, který mi pro nás připadá tak akorát velký a navíc ani není těsně u rušné silnice, takže by tam nemuselo být tak hlučno. Docela blízko k němu je navíc velké obchodní centrum, což se taky vždycky hodí. Pokládám lehce zmuchlaný papír na stůl a otáčím ho tak, aby na něj Finn dobře viděl. "Tady. Napadlo mě, jestli bys třeba nechtěl bydlet se mnou." S nadějí v hlase odlepuji oči od papíru a sleduji, jak se opět rozzařuje radostí. "Je to dost blízko a ta cena taky neni špatná. Mohli by jsme se tam jít aspoň podívat." Navrhuji a Finn nevěřícně papír bere do rukou. "Páni. Tak to vypadá naprosto dokonale." Radostí se rozesmívá a bere mě za ruku, kterou mám položenou na stole. "Jasně, že bych s tebou chtěl bydlet. Jenom jsem si nebyl jistej jestli to chceš ty. Připadalo mi, že ti bydlení s mámou vyhovuje." V tom má pravdu. Bydlím s mámou rád. Každý den mám navařeno, nemusím se o nic starat... Ale to neznamená, že se nechci postavit na vlastní nohy. Je mi 23. Už to chce změnu.

Po tom, co oba dojíme svou pizzu a na zastávce doprobereme všechny detaily o našich představách o společném bydlení, vyrážím domů, kde všechno sděluji mamce. Nejdřív mi vyčítá všechny problémy, do kterých bychom se mohli dostat a ověřuje si jestli na všechno máme dost peněz, ale nakonec souhlasí.

V noci mi připadá, jako bych ji slyšel brečet. Chápu jí. Taky bych to obrečel, kdyby se mi můj jediný syn chtěl odstěhovat. Na chvíli si o ní začínám dělat starosti, protože poslední dobou jsem jí dost pomáhal a přišlo mi, že mou pomoc skutečně potřebovala. Navíc se o mě asi bojí. Ale Finn přece není cizí a ona ho má ráda. A já s ním navíc bydlet chci. Nezbývá mi tedy, než doufat, že to byly slzy štěstí.