Královská zábava

Mikoto x Reishi

Byl jsem tak nehorázně naštvanej na toho bělovlasýho zmetka, co zabil Totsuku! Věděl jsem, že je tady někde na ostrově, ale 1) nemohl jsem ho najít 2) byl jsem přesvědčenej, že se doplazí on ke mně a já ho s klidem zabiju a 3) objevil se tady ten modrej sráč.
"Co máš za problém!? Jenom si ho podám a pak odejdu i se svým klanem." oznámil jsem mu klidně.

"Dobře víš, že další boj s králem nezvládneš!" snažil jsem se mu to dál rozmluvit, ale Mikoto mě samozřejmě neposlouchal.
"Jalo Modrý král a velitel Scepter 4 bych tě měl zabít, protože už to nezvládáš, ale jako Munakata Reishi... rád bych tě zastavil nenásilně." povzdechl jsem si a podíval se mu do jeho rudých očí.
"A co já s tím? Moc dobře víš, že se nezastavím, dokud ho nedostanu." zabručel nezúčastněně a otočil se k odchodu.

Ten modrej parchant mě vůbec nezajímal. Mojí hlavní prioritou bylo zabít Bezbarvého krále a pak třeba i zhebnout, ale rozhodně to už nebudu odkládat.
"Sejmu klidně i tebe, jestli mi budeš stát v cestě." odfrkl jsem si směrem k němu, strčil si bezstarostně ruce do kapes a dál pokračoval v odchodu.
"Mikoto!" zavolal rozkazovačným tónem.

Zastavil se a obrátil na mě obličej s naštvaným výrazem.
"Přestaň mě už srát." řekl a kolem se rozzářila červená barva. Z jeho síly jsem měl vždycky tak trochu strach, ale teď nebyla tak velkolepá, jak si ji pamatuji.
"Tímhle mě neporazíš." varoval jsem ho.
"Úplně mi postačí, když se přestaneš cpát do mejch věcí, idiote." řekl pohrdavě a napřáhl proti mě ruku.

Chtěl jsem ho co nejdřív usmažit, ať už to bude jakkoliv těžké. Vypustil jsem z dlaně svou moc. Narazil jsem na modrou hradbu. Jak jsem čekal... Reishi se začal přibližovat. Cítil jsem se stále slabší a můj útok začínal ztrácet na síle.
"Ty zmetku!" zavrčel jsem a útok zrušil.
Překvapilo mě, jak mě tohle hraní vysiluje. Možná má pravdu a měl bych se vzdát koruny... Blbost!

Bylo mi ho líto. Byl tak nemožně tvrdohlavý!
"Hele, nemáš proti mě šanci, tak toho prosím tě nech a vrať se ke svému klanu." zkoušel jsem ho znova přemluvit, ale samozřejmě marně.
"Hej! Mikoto! Už se proboha vzpamatuj!" rozkřikl jsem se bezradně.
Už jsem nevěděl, co mám dělat, aby sakra přestal!
"Ale copak? Najednou nemáš tak klidnou tvář..."

Usmál jsem se na něj provokativně. Otočil jsem se a nepříjemně mě bodlo u srdce.
"Kurva, co na tom nechápeš!?" ozval se za mnou zoufalý výkřik. V takovémhle stavu jsem Munakatu ještě neviděl. Jeho slovník se úplně změnil... Už to nebyl ten něžný- na co to sakra myslím!?
"Hej... já nechci, aby jsem na to předtím musel zapomenout..."

Překvapeně se na mě podíval.
"H-hej... proč to vytahuješ zrovna teď?"
"Je to moje poslední naděje na to, že tě neztratím." sklopil jsem pohled a tasil meč.
"Nemusíš to dělat." pokrčil nad tím rameny.
Rozběhl jsem se proti němu. Nechtěl jsem ho zabít, ale okolnosti mě k tomu dovolily.

"Jo... fakt jsem byl tehdy na dně..."

"Oh! Ahoj Mikoto!" ozval se za mnou hlas toho modrýho zmetka.
"Nelez za mnou! Víš moc dobře, že na tebe nemám náladu!" odbyl jsem ho.
"Stalo se něco?" zamrkal na mě.
"Co myslíš? Já myslel, že už ses to dozvěděl, když máš všude ty svý modrý poskoky!" rozkřikl jsem se na něj a odvrátil hlavu stranou.

"Teď vážně..., co se stalo?" zeptal jsem se sladkým hláskem a zezadu se na něj pověsil.
Je tak rozkošný, když je rozrušený...
"Bezbarvej král zabil Totsuku a já to tomu hajzlovy chci oplatit, ale nemůžu ho najít." procedil skrz zuby.
"To jste si byli tak blízcí?" zakňoural jsem mu do ouška.
"Debile! Nelep se na mě!" odstrčil mě naštvaně.