Jsem v nemocnici a pomalu se probouzím,hodně mě bolí hlava. Jsem na pokoji úplně sama. Nevím co se děje a jsem zmatená a hodně unavená. Jediné co mi šlo,tak posadit se na roh postele i když hodně pomalu. jsem neskutečně hodně odřená,protože jsem měla jenom kraťasy,ale vypadá to,že nic zlomeného nemám.
Najednou někdo zaklepe na pokoj... vidím strašně milou sestřičku a povídá '' Ahoj viky, všechno v pohodě? Bolí tě něco? '' Koukla jsem na ní a odpověděla ''Co se stalo? Hodně mě bolí hlava a nejspíš celý člověk '' Sestřička se usměje a povídá ''Přivezli tě tady asi před šesti hodinama , byla jsi celá domlácená. Slyšela jsem,že ti život zachránila helma a páteřák. naštěstí do dvou týdnů budeš v pořádku a můžeš domů. A ještě abych nezapomněla,byli tady dva kluci. Jeden se jmenoval Sebastian a ten druhý se o tebe prý postaral... bohužel jméno nevím..a počkej,přinesu ti něco na bolest'' Nic jsem nestihla říct a odešla. Po pěti minutách přišla se skleněnou lahvičkou v ruce a dala mi to jako infuzi. ''Za chvíli by ti to mělo působit,kdyby něco,tak na mě zazvoň'' Za všechno jsem jí poděkovala... Vypadá to,že infuze začala pracovat a já 'spokojeně' usnula.
Ráno mě brzo probudily sestřičky že se mám jít najíst a pak mám nějaké vyšetření. sundaly mi 'hadičky' z rukou a řekly ''Zkus se pomalu postavit'' Koukla jsem na ně svým opravdovým výrazem jakože jestli to myslí vážně. Nejspíš to nepochopily a odešly. Pomalu jsem si zase sedla na roh postele a pomalu jsem se snažila zvednout se. Hodně to bolelo ale přetrpěla jsem to. Držela jsem se na nohách a šla se pomalu projít po pokoji. A chvíli jsem přemýšlela že to mi to jídlo nemohly donést? Šla jsem někam kde bylo hodně lidí a všichni koukali jenom po mě. Byla jsem vážně celá domlácená,ale co se dá dělat, sem tam mě chytly záda a krk. sedla jsem si do kouta sama protože jsem neměla náladu s někým se vybavovat. Snědla jsem jeden rohlík a pak už jsem fakt neměla chuť k jídlu a zamířila do pokoje. Po chvilce přišla sestřička změřit mi tlak,teplotu a pokecat.. Však to znáte. A vyzvala mě k tomu,že za chvíli půjdeme na vyšetření.
''Prý za chvíli,už čekám hodinu a nikdo nikde'' Řekla jsem si tichým hlasem sama pro sebe. Najednou se ve dveřích objevila sestřička s vozíkem a řekla jsem jí,jestli to je opravdu nuté,že dojdu sama. odpoveděla mi jednoduchou větou '' Dobře,ale budu ho mít raději u sebe.'' Usmála jsem se na ní.
Udělali mi několik vyšetření, co se týče rentgenů atd.. Prostě otrava... Teda aspoň pro mě. Musím si uvědomit že teda pěkně zakončuji prázdniny.
