„You have to forgive yourself." // boyxboy • oneshot ✔

Kapitola 1/1

Povídka je jen a jen pro tebe, bráško. Jsi neodlučitelná část mého já. Nedokážu si představit, že bych se s někým jiným měla bavit o věcech, o kterých se bavíme my. Humor, hudbu, seriály, přátelství, koníčky, šílenost; to všechno sdílím s tebou a nedokážu vyjádřit, jak jsem ráda za to, že jsem tě našla. Nějaká skvělá duše nás dala dohromady, i když bylo asi dalších 200 možností. A to něco znamená.

I love you (and u know it ≧◡≦)!

Enjoy the story, hope you'll like it! (✿◠‿◠)

><><><><

Jediné, co bylo slyšet v celé místnosti, bylo nehorázně otravné a monotónní pípání přístrojů. Venku byl právě podzimní den jako vystřižený z filmu. Popadané listy všude, kam oko dohlédne. Studený vítr, bouřkové mraky se seskupovaly; brzy bude pršet. Že by i nebe brečelo nad tím, co se stalo?

Mladý chlapec stál nad nemocničním lůžkem a z očí mu kanuly slzy. Jeho modré studánky byly jako přikované na těle, které leželo před ním. Tělo bylo přikryté peřinou, pravá ruka v sádře, druhá obvázaná. Na nádherné tváři, kterou právě hyzdila dýchací maska, byla řada škrábanců a pomalu se vybarvujících modřin.

Za dveřmi pokoje byl slyšet tlumený rozhovor mezi doktorem a dalšími dvěma lidmi, ženou a mužem.

„Jak to vypadá, pane doktore?" Ozval se ženský hlas, znatelně nejistý a plný pláče.

„Je mi to líto, paní Mathiasenová. Dělali jsme, co jsme mohli."

Vzlyk.

„A co to pro mého syna znamená?" Tentokrát se ozval druhý mužský hlas.

„Jsme si jisti, že díky početnému zlomení jeho pravé ruky se Oliver může rozloučit s hraním baseballu. Bohužel, není ani jisté, jestli jeho ruka bude vůbec v pořádku. Chlapec bude muset strávit mnoho hodin s fyzioterapeutem. A jelikož má silně poraněné nervy, je tu také možnost, že se mu občas bude ztrácet cit v ruce, nebo bude naopak cítit neovladatelný třas. To my bohužel ovlivnit ani spravit nedokážeme, všechno bude záležet na tom, jak se ruka zahojí a jak moc je doopravdy poškozená. Moc mě to mrzí."

Černovlasý chlapec v pokoji vzlykl, tisknouc ruce v pěst. Oči zavřené. Ale slzy tekly stále. Vina byla příliš silná.

„Není to tvoje vina." Ozvalo se tlumeně z lůžka, díky masce mu nebylo moc rozumět. Jeho stisknuté pěsti se pomalu dotkla obvázaná dlaň. Prsty se propletly.

„Můžu za to já..." Zašeptal černovlásek. Oči těkaly po bílé peřině.

„Žiju přece, ne? Dýchám. A ty taky, to je důležitý."

Modré studánky plné viny se vpily do těch zelených, plných únavy, ale bez jediné výčitky.

„Promiň, Ollie."

Stisk ruky polevil, zelené oči se zavřely. Oliver usnul.

A Sethova vina byla tak mocná, že stahovala k zemi.

><><><><

„Hej, Sethe, půjdeš s náma dneska na pivo?" Otočil se na něj jeho spolužák, Sebastian. Byl to vlastně docela fajn kluk, až na to, že byl doopravdy velký sukničkář. A nikdy neuměl zavřít pusu.

„V kolik?"

„Hned po škole," mrkl na něj Sebastian.

Seth se zasmál, ale kývl.