Story Of My Life

Klub?

„Tak fajn...!" Vyhrál. Ach jo... musím se na to psychicky připravit. Dá se na to vůbec připravit? Musím se usmát... někdo se psychicky hroutí z toho, že je má jednou v životě potkat a já se zas hroutím z toho, že jsem donucená s nima jít do klubu. Fůha... Radši na to nebudu chvíli myslet.

„Teď už jedeme k tobě?" musela jsem prolomit to ticho... nesnáším ticho!

„Ne." Ne?? Zoufale se na něho podívám, ale on se jen usměje. „Jedeme k nám! Nezapomeň, že u nás už taky bydlíš."

„Ještě ne. Kufry mám pořád ještě v kufru auta... " usmála jsem se a on to uznal. Vždyť to taky byla pravda.

„Claudia už se na tebe hrozně těší! Viděla tu fotku, cos mi poslala, abych tě na letišti našel a usoudila, že musíš bejt hrozně hodná a sympatická. Musím jí dát za pravdu. Zase se strefila. Má totiž, na rozdíl ode mě, dobrý odhad na lidi. Myslím, že si budete rozumět." Jak jsem zjistila z jednoho dopisu, Claudia je Paulovo snoubenka... Už se na ní taky docela těším. Tipla bych to na vysokou sympatickou brunetku...

„Jo... to doufám, ale pokud je taková jako ty, tak bude určitě skvělá!"

„Nejsem až tak skvělej, věř mi. Počkej, až mě pořádně poznáš."

„Ale jo... seš. Vždycky jsem se řídila svým nosem, kterej mimochodem nikdy neselhal, a ty mu docela voníš."

„Jo? Tak to máš teda celkem divnej nos." řekl Paul a zvedl ruku. „Ať si ten tvůj nos pořádně čuchne a pak trochu přehodnotí svůj úsudek."

Pane Bože!! To je Naprostej blázen! S tím si ještě užiju srandy. No, a jestli je Claudia stejná, tak to mě chraň bůh... Paul se směje taky a pomalu zastavuje před domem. Opět mi otevře dveře.

„Tak vítej doma!" Usmála jsem se, ale neodpověděla. Jen jsem se zhluboka nadechla a šla společně s Paulem, který mi nesl kufry, do toho domu. Byl nádherný! Zvenku i zevnitř! Ukázal mi, kde mám pokoj, položil tam kufry a odvedl mě do kuchyně, kde právě někdo dodělával oběd.

„Hmm... Tady to voní!" neodpustila jsem si poznámku, protože tohle byla fakt božská vůně!

„Ahoj, já jsem Claudia. A ty musíš bejt Simona, že? Nebude ti vadit, když ti budu říkat Sim? Nějak se mi to líbí víc. Je to kratší. A jakou si měla cestu? A co kluci? Jak se ti líbili? Jsou celkem fajn, ne? Jsou to sice blázni, ale dá se to s nima přežít... A jak se ti tu líbí?"

A tohle a tamto... Nacpěte jí někdo něco to tý huby, nebo nepřestane...! Skoro jsem to ani nepochytala. Nejen, že měla hodně otázek, ale zároveň taky mluvila hrozně rychle. A pro mě, pro Češku, byl trochu problém to pobrat. Ještě, že ji Paul zastavil, jinak by mluvila snad celej zbytek dne a možná i celej zítřejší den.

„Páni... ty máš otázek...!"

„A cos čekala? Je to ženská... zvědavá jako baba na trhu..." Podotkl pobaveně Paul a pak někam odešel.

„Hrozně ráda mluvím a taky potřebuju hned všechno vědět." usmála se.

Připomněla mi Janu. Ta taky musela hned všechno vědět! Trošku jsem zesmutněla a Claudia si toho samozřejmě hned všimla.

„Řekla jsem něco špatně?" starala se hned Clou.

„Ne, ne... vůbec ne...! Jen jsem si vzpomněla na svoji kamarádku. Než jsem odjela, pohádali jsme se a nestihli se usmířit. Jste si hrozně podobné."

„Oh... tak to se moc omlouvám!"

„Za co, proboha? Nemůžeš přece za to, že jste si podobné! Navíc... my jsme nikdy nebyly rozhádané moc dlouho. Za pár dnů se to srovná."