Magic House

TAJEMNÝ LES

  Tak a je to tu. Zítra začíná zase škola a já jsem tady navíc nová. Školu mám ráda, ale štve mě, že tu vůbec nikoho neznám. Bydlím tu už měsíc a abych pravdu řekla, absolutně to tu nesnáším. Pořád tu prší a navíc jsem se s nikým ještě ani neskamarádila, což mi zase tak moc nevadí, ale i tak je to divný. Vůbec nechápu, proč jsme se do babiččina starého domu museli nastěhovat zrovna my. Ten dům je jedním slovem, úplně příšerný. Starý a navíc je asi tři metry od lesa, který je děsně velký a přijde mi temný a to je vážně děsivý. Ale i přesto, že to tady nesnáším, něco tu na tom všem je kouzelný. Ještě jsem neměla tu možnost se jít projít po okolí kvůli tomu, že tu, jak už jsem říkala, pořád prší. Ale ten dům je velký, ale vážně starý. Můj pokoj je hodně velký a mám svoji šatnu i koupelnu. Ta šatna je taky zbytečně veliká. Tady je prostě všechno hodně velký. Ale přiznávám se, většinu už mám zaplněnou. Za tu koupelnu jsem ráda, vždy jsem chtěla mít svoji vlastní koupelnu. No tady máme všichni svoji vlastní koupelnu, já, máma i táta a to tu ještě sou další dvě koupelny pro hosty. Nechápu, jak babička zvládala tady bydlet 20 let sama. Sice zemřela už před rokem, ale pořád mi moc chybí, i když jsem ji vídávala velmi málo. Za ten měsíc, co tu bydlím, jsem si už stihla vybalit skoro všechny moje krabice z Londýna. Ještě před měsícem jsem bydlela v mém nejmilovanějším městě a teď trčím, někde u lesa ve velkým baráku. V sousedství je asi 20 dalších domů, takže to tu není nějak extra obydlený. A zatím jsem tu viděla tak tři lidi, kteří můžou být stejně staří jako já. Momentálně neprší a tak jsem se rozhodla, že se půjdu konečně podívat po okolí. Oblékla jsem si černé legíny, svetr, bundu a holinky a šla jsem. Máma ani táta nebyli doma a tak nikoho nezajímalo, kam to jdu.

  V městečku toho moc k vidění nebylo a tak se půjdu podívat do toho temnýho lesa. Vyšla jsem za naším domem takovou zablátěnou pěšinou a šla mírně do kopce. Pár metrů vedle pěšiny tekl místní potůček, asi někam do jezera, nebo tak. Pořád jsem pokračovala cestičkou, která byla teď už rovná. Všude byly vysoké a tmavě zelené jehličnaté stromy. Moc listnatých lesů tu nebylo a když už tu nějaký byl, tak listí bylo oranžové a zmoklé. Takhle ten les vůbec temně nevypadá. Je vcelku hezký.       Procházela jsem se lesem ještě asi hodinu, když jsem si pak uvědomila, že se připozdívá, rozhodla jsem se vydat na zpáteční cestu. Cestou zpátky domů jsem vůbec nešla kolem toho potůčku, což mi připadalo divný, ale neřešila jsem to. Asi po půl hodině co jsem bloudila v lese jsem zpanikařila. Sedla jsem si na nějaký pařez a chtěla zavolat rodičů, ale pak jsem uviděla nějakou osobu, hádám, že to byl nějaký kluk jak jde směrem ke mě. Prošel kolem mě a ani se na mě nepodíval. Nechtěla jsem ho sledovat a tak jsem zakřičela: "Hej ty!" ale on šel pořád dál. "Haló.." zkusila jsem to znovu. Pořád nic, tak jsem vcelku naštvaně zakřičela: "Copak mě neslyšíš??" a doběhla jsem k němu a zaklepala mu na rameno. Zastavil se a otočil, pak si vyndal z uší sluchátka a řekl: "Ahoj, potřebuješ něco?" "No víš, já jsem tu tak trochu zabloudila a nevím jak se dostanu zpět do městečka. Nemohl bys mi prosím ukázat cestu?" zeptala jsem se váhavě. "Jo jasně, já tam jdu taky, takže můžeš jít se mnou." řekl usměvavě. "No já tě ale nechci otravovat, klidně mi jenom ukaž cestu." "Ne to je dobrý, máme stejnou cestu." řekl velmi přátelsky. "Tak jo děkuju." řekla jsem s úsměvem. Přikývl a vydali jsme se na cestu. "Jo a já jsem Lukas."řekl, aniž by se na mě podíval. "Já jsem Mac." řekla jsem s pohledem upřeným na mé holinky. "Jo já vím."