Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 9

/2. září, 1989/

Druhého dne se Tara vzbudila za naprostého ticha. Podívala se na budík, který seděl na Taliině nočním stolku a viděla, že je teprve šest hodin. Jelikož už neměla náladu usínat, oblékla se do své uniformy - bílé košile s již Havraspárským znakem orla, sukni po kolena, dlouhé ponožky a střevíce, její taška přes rameno a vlasy svázané ve vysokém culíku - a vydala se ven z dívčích ložnic.

Očividně všichni Havraspárští si v klidu dospávali a užívali poslední dlouhý spánek před školním rokem, protože společenská místnost byla prázdná. Tara se po ní ještě jednou rozhlédla a měla chuť nakouknout do každé knihy, která byla přítomná.

Ale ovládla se a vyšla z věže ven. 

I venku bylo ticho. Tara se opatrně dostala dolů po točitých schodech a pak se vydala labyrintem chodeb s touhou, že najde Velkou síň.

Rusovláska se několikrát ztratila, než vůbec našla hýbající se schody, kterými by se mohla dostat na snídani. Ale její plány byly přerušeny v moment, kdy za sebou zaslechla již známé hlasy.

Otočila se a opravdu: několik metrů za ní stáli Fred a George Weasleyovi, kteří dělali nevinné obličeje, zatímco se na Taru divoce šklebili. Ona ihned poznala, že mají něco za lubem.

„Dobré ráno," pozdravila slušně a otočila se k nim tak, aby byla zády k cestě, kterou šla. Ruce si založila přes prsa a s pozvednutým obočím si oba prohlížela. „Potřebujete něco, pánové?" Najednou se necítila jako ta stydlivá holka, za kterou se vydávala včera ve vlaku.

„Dobré ráno, slečno Potterová," pozdravil George a uklonil se. Tara ještě protočila očima.

„Dobré ráno, páni Weasleyovi," zopakovala Tara a také trochu pokývla hlavou. „Kam máte namířeno, takhle po ránu?"

Fred také pozvedl obočí. „A, tak slečna se zajímá o naše pohyby po hradu?"

„No, rozhodně nechci vidět, jak děláte něco špatného. A co se tváříte tak nevinně? Co jste to dělali?"

George opět nasadil velice nevinný úsměv. „Co? My a něco dělat, špatného? Pche, jak si o nás můžeš něco takového myslet?"

Tara se zasmála. „No tak, to byla sranda." Otočila se na podpatku střevíce, a jakmile tak udělala, do zad ji trefil balón plný vody.

„Au!" vyjekla Tara a zastavila se, zmrzlá na místě. Slyšela, jak se za ní dvojčata začala hlasitě chechtat, tak začala také. „To bylo podlé, vy dva!"

„Ale tvůj výraz stál za to." Smál se dál Fred.

„Jo, vypadalo to úžasně." Dodal George a se svým bratrem sešel poschodí dolů za Tarou. „No, ale když už jsi tady... Nechtěla bys s námi jít prozkoumat hrad?"

Tara pokrčila ramena. „No, stejně nemám co dělat... Pokud na mě ovšem nehodíte další balónek."

Fred s Georgem současně zvedli ruce, jako by se vzdávali. „Ruce máme prázdné," zaslíbil Fred a koukl na Taru a pokýval hlavou.

Rusovláska se ještě jednou ušklíbla, ale pak se vydala společně s dvojčaty dál po schodech. Fred a George se začali bavit o nějakém ohňostroji, což Tara vůbec nevěděla, co je. Tedy, věděla, co je ohňostroj, ale ten jejich zněl úplně jinak.

Nakonec je jejich nohy zavedly k sovinci. Tara ohromeně koukala na všechny sovy kolem sebe, které létaly sem a tam přes věž, jedly mrtvé myši a některé už měli k nožičkám přivázané nebo v zobácích dopisy.