I'm Not Sorry |l.s.| cz

1. kapitola

Ode dne, kdy mě rodina vyhodila z domu, uběhl půl rok.

Ten den byl pro mě nejhorší. Bylo Díkuvzdání a já spal v parku na lavičce. Ne jen, že byla nepohodlná ale taky malá na to, abych se na ní vešel celý. Ten večer mě ale našla jedna starší dáma. Mohla mít kolem 56 let. Byla na procházce se svým psem a zahlédla mě jak se tam klepu. Na nic nečekala a přišla ke mně.
„Hochu, tady umrzneš, měl bys jít domů." Promluvila na mě příjemným hlasem. Nevěděl jsem, co jí na to mám říct a tak jsem se nezmoh lna nic lepšího, než na pravdu.
Starší dáma, se nade mnou slitovala. Řekla mi, že nikdo by neměl být na Díkuvzdání sám a už vůbec ne venku v téhle zimě.
Pozvala mě k sobě domů, kde mi uvařila lahodný bylinkový čaj a k tomu ještě teplý koláč.
Povídali jsme si dlouho do večera. Ona mi povídala o tom, jaký byl svět, když byla mladá. Nebo o tom, jak poznala svou první lásku. Já ji zase na oplátku popovídal o svém životě. Ať už o mojí orientaci, nebo o mojí sestře, kterou jsem měl moc rád, a často mi chyběla.
Když hodiny odbily jedenáctou hodinu večerní, paní Eliotová mi nabídla, že můžu přespat v pokoji její dcery, která je už vdaná a žije mimo města. Slušně jsem poděkoval, umyl nádobí a šel spát.

V domě paní Eliotové jsem žil dlouho. Nabídla mi, že můžu pracovat u ní v pekárně, abych si vydělal nějaké peníze. Chtěl jsem se jí nějak zavděčit za to, že mě u sebe nechává přespávat, a tak jsme se domluvili, že místo abych jí platil, budu uklízet.

Takhle to šlo dlouho. Žil jsem u ní půl roku.
Když jsem slavil své osmnácté narozeniny, řekl jsem si, že takhle to dál nejde. Nemůžu tady bydlet věčně. Proto jsem si našel univerzitu v Londýně. Všechny peníze, co jsem si za tu dobu vydělal, jsem dal za školné a internát. Paní Eliotová mi říkala, že u ní mám dveře vždy otevřené, a když budu mít jakýkoli problém, mám se ozvat.

.....

A tak se stalo, že teď stojím před velkou budovou mé školy, kde budu studovat dějiny umění.

„Harry, zlatíčko, slib mi, že se ozveš." Paní Eliotová se na mě smutně usměje. Za ten půl rok, co jsem u ní bydlel, jsme si na sebe nějak zvykli. Mám jí moc rád a neodsuzuje mě za to, kým jsem. Je jako moje babička.
„Nebojte se, paní Eliotová, někdy Vás přijedu navštívit a určitě se ozvu." Oči se jí rozzáří a přitáhne si mě to velkého obětí. Obejmu jí kolem ramen.
„Bude se mi po tobě stýskat, Harry. Kdo mi teď bude péct ty dobré koláče." Zasměje se a zpevní svůj stisk kolem mého břicha.
„Taky mi budete chybět, paní Eliotová, ještě jednou bych Vám chtěl poděkovat za to, co jste pro mě udělala. Nebýt Vás... Nevím, co bych dělal. Děkuju." Políbím ji na tvář.
„Není za co. Teď už bys měl utíkat. S Bohem, Harry, mám tě moc ráda." Pohladí mě po vlasech.
„S Bohem, paní Eliotová, určitě se Vám ozvu a... děkuju." Naposledy jí zamávám a otočím se čelem k budově.

Tak tady mě čeká nový život. Občas myslím na to, jestli své rodině aspoň trochu scházím, nebo jestli by na mě byli hrdí, že jsem se dostal na takovou školu.
Zhluboka se nadechnu, sevřu v dlaních kufry a vydám se směrem za mým novým životem.
Jako první jdu na internát si odnést věci. Cestou potkám mnoho dalších studentů, kteří se buď učí venku na dvoru, nebo jen tak leží a mají puštěnou hudbu v sluchátkách. Jak jsem tak zaujatý těmi lidmi kolem, ani si neuvědomím, že jsem právě někoho srazil.

„Jejda, promiň, já tě neviděl, jsi v pořádku?" Položím kufr na zem, abych mu mohl pomoct posbírat ze země všechny papíry a učebnice.
„Já.. jo. Jsem v pořádku. Žiju, teda myslím. Jako, nic nemám zlomené, takže asi jsem v pořádku." Začne blábolit páté přes deváté, zatímco sbírá papíry.
Když se oba natáhneme pro ten stejný papír, narazíme so sebe hlavami. Okamžitě se chytím za bolavé místo a on taky.
„Promiň, já jsem vážně nemehlo," uchechtnu se.
„V pořádku, já taky," zasměje se taky, a když už oba stojíme, natáhne ke mně ruku, zatímco v druhé drží pokrčené papíry. „jsem Niall." Podívá se na mou ruku, ve které držím kufr. Rychle ho pustím a chytnu se jeho ruky. „Těší mě, Nialle, já jsem Harry," Potřepeme si rukama. „Taky mě těší. Jseš tady novej?" Nadzvedne obočí a prozkoumává mě světle modrýma očima. „Ehm.. jo, jsem. A nevěděl bys, kde bych našel internát a konkrétně..." podívám se na klíče, které držím v ruce, „pokoj číslo 264?" On se jenom zasměje a vtipně si povyskočí.
„Následuj mne. Pán Horan ti ukáže cestu." Mávne na mě volnou rukou a rozejde se úpně jiným směrem, než jsem měl v plánu jít.

„Tak poslyš, Harry. Varuju tě předem. Nelekni se tvého nového pokoje. Jak bych to řekl... no... vlastně.. našeho pokoje. Já dlouho neměl žádného spolubydlícího, a právě proto to tam teď i tak vypadá." Mluví celkem rychle na můj vkus, ale jsem rád, že jako spolubydlícího budu mít tady, Niall. Zdá se být celkem v pohodě.

Procházíme kolem univerzity až se dostaneme k velké ubytovně, která bude teď mým novým domovem. Vejdeme dovnitř a uličkami se dereme až do třetího patra. Najednou se Niall zastaví před dveřmi s číslem 264. „Tak, tady je moje království. Teď už vlastně naše. Takže ti dovoluju poprvé zasunout." Vytasí na mě zářivý úsměv a já na něj hodím nechápavý pohled.

„Odemkni prostě! Na cos myslel, prose? V tomhle pokoji žádné 'zasouvaní' provádět nebudeš. Nebo aspoň ne v tu dobu, co budu přítomný." Naštvaně se na mě podívá a já se jenom zasměju. Vytáhnu si klíš z kapsy a odemknu. Ani nestačím vytáhnou klíčky a Niall se rve do dveří. 

„Uhni, páprdo, musím na záchod." Drcne do mě ramenem a nacpe se dovnitř. 

Povzdechnu si a následuju ho. Zavřu dveře a jen co se otočím, abych si lépe prohlédl pokoj, ztratím dech. 

___________________________________________________________________________________