HRY O KORUNU

Kapitola 6.

,,Vystupujeme ,"ozve se Luke.
Vyjdeme ven z tabu a pak zalapám po dechu.
Palác. Přímo přede mnou.
,,Páni, nikdy jsem netušila, že je tak obrovský."
Strážce se usměje .
Vlastně jsem nikdy neviděla Palác přímo. Vždycky jsem ho viděla jenom v televizi, ale tam se zdál tak malý.
Je obrovský a velký. Teď si díky němu připadám jako nejmenší člověk na světě, co oproti tomu skvostu nedokáže skoro nic.
Je mramorově bílý s honosnými sloupy,které podpírají těžký mramor vysokého patra. Je krásný. Musí mít minimálně tisíc pokojů a několik velkých sálů a zahrad .
,,Kdybyste vešla dovnitř,tak je ještě větší, " zahledí se Luke na propracovanou omítku.
,,Je to nádhera. Jak vůbec někdo mohl tenhle skvost navrhnou a postavit ?" zeptám se zkoumajíc vyzdobený sloup.
,,Vlastně ani nevím. Tenhle Palác je jen převzatý z jiného. Myslím, že se jmenoval Buckinghamský palác. Náš člověk jenom vzal nákres toho starého a vytvořil nový,ale poněkud ho trochu více vyzdobil,"vysvětluje.
Pochopím. ,,Aha,takže to je vlastně jenom taková kopie? "
Odmlčí se. ,,No,ano. Dalo by se to tak říct. "
Vystupujeme po schodech. Jsou také mramorově bílé a lesklé . Tak jako celá budova.
Muselo dát spoustu práce tohle postavit.
,,Za několik hodin bude čas na oběd,slečno. Až vám řeknu,opustí vás a převezmou vás komorné. Ony pak vám všechno vysvětlí. Na večer poprvé uvidíte královskou rodinu. Dříve se k nim nesmíte přiblížit,jasné?" zastaví se a pohlédne mi do očí.
Přikývnu.
,,Co se stane, když neuposlechnu rozkaz?"
Luke sklopí pohled.
,,Je několik způsobů,"začne. ,,Ale ten nejkrutější je,ehm, smrt."
Na čele se mu vyrýsuje tenká vráska a pozvedne oči.
,,Ach,už jsme tady."
Je to moje premiéra. Nesmím nic pokazit.
Otevřou se velké, stříbrně zdobené dveře.
,,Neměli na zlato?" zasměji se.
Luke nic neřekne, ale vím, že se mu koutky vytáhly do úsměvu.
Uvnitř paláce je krásný, velký sál.
Chvíli jsem ztrnula na místě s otevřenou pusou.
,,Tady vás musím opustit. Postarají se o vás vaše komorné,"zašeptá kousek ode mne Luke. Pak odejde.
Pocítila jsem obrovskou prázdnotu.
Malá holka z devítky v tak obrovském světě sama?
V sále bylo mnoho lidí. Když mě spatřili, buďto mi popřáli nebo pozdravili.
,,Dobrý den,musí to být pro vás velice únavný den. Jak se s tím vším vypořáváte ? " ptala se starší dáma v zeleném kloboučku.
Vyznělo to jako nějaká zpověď na hlavní stranu bulvárního časopisu.
,,Propána,nejste vy nejmladší soutěžící za posledních deset let? Ano,to jste vy!" uchopil mě veselý mladý muž, který byl oblečen v extravagantních fialových šatech.
Pomalu se kolem mě utvořil dav.
,,Páni, vy jste ale ještě dítě! Na co myslí princ? Je vás líto. "
Všichni na souhlas zamručeli a začali mě zkoumat.
Můj obličej, moje šaty, moje vlasy.
,,Ta holka má krásné vlasy. Jaká škoda, "ucítila jsem na krku něčí ruku.
Už jsem chtěla zaječet, ať toho všichni nechají, že nejsem žádný výstavní kus masa,když se ke mě probourávaly dvě ženy o několik let starší než já.
,,S dovolením,musíme lady Ninu odvést do její komnaty. S dovolením!"
Dav se s pobouřením začal rozestupovat a ruka se odtáhla z mého krku.
,,Tudy lady Nino, "poklonila se mladší komorná. ,,Já jsem Dia a jsem spolu s Renou vaše komorné. Smíme vás doprovodit do vašich komnat?"
Zírám na ně.
Mohla bych na jejich místě být já.
Když nic neřeknu, Rena ke mě přistoupí a jemně mě nasměruje kudy mám jít za Dianou.
Když se konečně lidé přemístí,abychom mohly projít, uvidím jsem řadu zrcadel, které vedou úzkou chodbou do velkého sálu - jídelny.
Před námi se ale zase objevily schody. Vyšly jsme po nich nahoru.
Tady se musí konat nádherné plesy,pomyslela jsem si.
,,Vy jste mluvila s dvořany? "zeptala se Die.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nic osobního jsem jim neřekla."
Die si urovnala sukni.
,,Musíte si dávat pozor. Vypadají mile, ale můžou vás klidně pošlapat. Buďte opatrná."
,,Budu, "odpověděla jsem.
,,A nedoufejte ,že si tady odpočinete. Tady se bojuje. Spousta mladých žen si to myslelo a vypadlo už během dvou týdnů," dodala,když jsme šly dlouhou chodbou, kde byly stoly s ovocem a obrazy mnoho různých krajin.
Zahnuly jsme za roh a vystoupaly jsme po masivním schodišti do druhého patra. Pod svými botami, které jsem si našla ve skříni ve vlaku,jsem ucítila luxusní měkký koberec.
Světlo vystupovalo vysokými okny. Všude to vonělo růžemi a rozmarýnem.
,,Všechny potřebné věci máte v komnatách. Když se vám nebude líbit výzdoba, řekněte to nám. Když byste potřebovala více komorných,ztěžujte si Hamiltonovi, vašemu správci. On si s tím už nějak poradí. Odpočiňte si a za dvě hodiny k vám dorazíme. Umyjeme vás, dáme vám nové šaty a připravíme vás na oběd v jídelně s ostatními dívkami. Prince ještě neuvidíte. To až večer při oslavách. Ano?"
,,Dobře."
Došly jsme na konec chodby a komorné se daly do velkého děkování a klanění, což jsem se jim snažila rozmluvit, až jsem nakonec osaměla.
Otevřela jsem dveře.
,,Páni," vyjekla jsem.
Pokoj byl v žluté barvě. Bylo tady mnoho světla,takže v celém pokoji bylo mnoho světla.
Bylo tady i několik pohovek a jedna velká knihovna.
Potichu jsem se zaradovala.
Milovala jsem na čtení.
Vedle knihovny byl klavír, housle a velké plátno s výtvarnými potřeby.
Sedla jsem si na velkou postel, odkud byl nádherný výhled na anglickou zahradu.
Přijela jsem pomalu rukou po hedvábí a zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Chtěla bych v tom luxusu bydlet pořád.
Připadala jsem si jako doma. Nevím čím to bylo. Možná že v jedné místnosti bylo tak hodně věcí ,až tu to působilo útulně a nebo ten výhled na zahradu, která mi opravdu bolestně připomínala domov.
Zapadla jsem na znak do hedvábných přikrývek a polštářů a zavřela jsem oči. V té tmě jsem viděla světlo. Nadějné a uklidňující.