Půlnoční Slunce

1. Nesuď knihu podle obalu

Když jsem se ráno probudila, chvíli jsem byla překvapená, že ležím na břiše, protože v téhle poloze nedokážu nikdy usnout. Jakmile jsem se ale nadzvedla na loktech, projela mi páteří příšerná bolest a tvrdě mi připomněla včerejší výprask. Zkřivila jsem obličej, a co nejopatrněji se zvedla.

„Maxi?,"zavolala jsem potichu.

„Slečna mě volala?," zašeptalo s úctou stvoření, když se s tichým prásk přemístilo doprostřed mého pokoje.

„Podala bys mi mé oblečení?," řekla jsem skřítce a dávala si dobrý pozor, aby to neznělo jako prosba. Pak by jí totiž do očí vhrkly slzy a ona by si šla – při nejlepším – skřípnout uši do trouby.

„Jistě,"řekla a uklonila se tak hluboko, že se špičkou nosu dotýkala koberce.

Sledovala jsem to s odporem – vůbec se mi nelíbilo, jak se k ní chovají mí rodiče (nebo jiní kouzelníci z vyšších rodin) a já si dala předsevzetí, že tak hluboko neklesnu. Bohužel skřítka byla nadšená tím, že nám může sloužit. S dalším prásk zmizela plnit můj rozkaz.

S menšími obtížemi jsem vstala, a odbelhala se do koupelny tak rychle, jak mi to moje zraněná záda dovolovala. Sundala jsem si tričko, ve kterém jsem usnula a podívala se na ně v zrcadle. Jizvy tam nebyly– pouze obrysy, ve kterých mi každou chvíli škubalo. Pohledem to skoro nevypadalo, že to tak příšerně bolí. Otočila jsem se – na prádelníku už leželo moje oblečení. 

Byla jsem tak zabraná zkoumáním svých zranění, že jsem si Maxi, která mi přinesla moje svršky, ani nevšimla. Musím napravit svoje reflexy, pomyslela jsem si sebekriticky a vlezla do sprchového koutu.

Absolvovala jsem hřejivou sprchu, která na moje záda působila přímo blahodárně. Užívala jsem si každou kapku, co mi spadala na záda a psychicky léčila mé rány. Asi po půlhodině jsem uznala, že být tu déle, byla by ze mě jezerní žena. Vyšla jsem ven a došla k toaletnímu stolku. Rozčesala jsem si své blond vlasy, jež mi sahaly v lehce vlnitých spádech po lopatky. Ze zrcadla na mě koukaly utrápené pomněnkově modré oči.

Jsem zvláštní – to přiznávám – moje oči mění barvu podle mých aktuálních pocitů. Když jsem v klidu, jsou modré jako letní obloha bez mráčků, když jsem naštvaná, jsou ocelově šedé – chladné a nepřístupné. Další věc, která je na mě aspoň trochu zajímavá je, že jsem metamorfomág. To znamená, že můžu měnit svůj vzhled, jak se mi zlíbí – teda v rámci určitých možností. Svou schopnost, ale nesmím používat v tomto domě.

Ne že by o tom byl nějaký výnos na ministerstvu kouzel – na to je metamorfomágů zoufale málo. Ale i za to už jsem byla trestaná –teď když chci, se dokážu ovládnout, takže mé vlasy zůstávajíi nadále blonďaté. Nerada bych rodiče příliš „provokovala".

Nechala jsem si je tedy v jemných loknách volně rozpuštěné spadat na záda, oblékla jsem si upnuté rifle a tílko, na které jsem hodila modrou košili, tu jsem převázala těsně pod pupíkem a počkala jsem se svým kufrem, který jsem ke svému překvapení v pořádku nabalila, ve svém pokoji. Nebála jsem se trestu od matky, přestože jsem se oblékla podle ní naprosto nevhodně – byla totiž stejně jako otec v práci.

Na nádraží mě měla přepravit Mary, na kterou jsem čekala. Mary Johnsonová je má vychovatelka, která mě ještě před rokem přepravovala do Krásnohůlek. Teď jsem měla začít nový život v Bradavicích. Krásnohůlky mě změnily, to jsem mohla říct s naprostou jistotou. Byla to taková výchovná škola pro princezny. Díky tomu jsem nebyla výbušná, všechno jsem řešila v klidu, a když mi někdo nadával, snažila jsem se s ním rozmlouvat. Navíc jsem měla ve zlozvyku se všem omlouvat.