Půlnoční Slunce

2. Peklo na zemi

„Ale bude to - NEBELVÍR!"

Tím jedním slovem se můj život zhroutil jako domeček z karet. Můj hábit se z černé přeměnil do teplých Nebelvírských barev. McGonnagalová mi sundala z hlavy klobouk a pokynula mi ke třetímu stolu.

 Pokud bylo v síni ticho potom, co uslyšeli mé jméno, pak teď už byste neslyšeli ani dýchání. Všichni byli v šoku stejně jako já. Jedna část uvnitř mě se radovala – budu se svými přáteli, v dobré koleji, začnu znova – ale druhá, ta horší část mě děsila k smrti – za tohle tě doma zabijou, říkala mi...

Váhavým krokem jsem došla k nebelvírskému stolu. Když jsem se chtěla posadit asi do půli stolu k nějakým třeťákům, půlka se znechuceně odvrátila a ta druhá zděšeně odtáhla. Tohle bylo hodně drsný i na mě. Brumbál v té chvíli dokončil svůj proslov a na stole se objevilo jídlo. Dělala jsem jakoby nic a došla jsem ke Chloe.

„Můžu?,"zeptala jsem se jí a ukázala na místo vedle ní.

Přikývla a s úsměvem mi vyprávěla o sobě a své rodině. Ostatní na ni koukali jako na zjevení a mně bylo líto, že ji zatahuju do svýho problému – teď si o ní budou říkat jako o „tý holce od smrtijedky". Chtěla jsem jí toho ušetřit a nějak taktně jí naznačit, že nejsem dobrá partie, ale vyhrála ve mně má sobecká část. 

Část,která tu chtěla mít kamarádku. Část, která tu nechtěla být sama. Za to jsem se styděla, ale když jsem viděla, jak je nadšená,že se baví zrovna se mnou, nemohla jsem jí to vymlouvat. A ani jsem nechtěla.

Dozvěděla jsem se od ní, že má staršího bratra, který chodí do Havraspáru, že má doma psa – pudla zkříženého s retrievrem – a její rodiče jsou mudlové. Po tomhle sdělení se na nás otočilo hned několik párů očí, kteří mi teď doslova visely na rtech.

„A co dělají?," usmála jsem se a ignorovala je.

„Tatínek je automechanik a maminka je vrchní sestra," oznámila mi, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„To je bezva," řekla jsem k překvapení všech. Pokud neměli šok z toho, že jsem ji nezabila už kvůli tomu, že má rodiče mudly, teď všichni okolo měli přinejmenším infarkt. Několik z nich se začalo dusit jídlem a dýňovou šťávou.

„Já bych chtěla být lékouzelnicí víš," pokračovala jsem a nevšímala si některých osob, které měly údivem pusu snad až ve sklepě hradu.

„Páni,"vydechla obdivně Chloe.

„První ročník – následujte prosím Vaše kolejní prefekty – ti Vá sodvedou do společenských místností." ozval se na konci hostiny, energický a velitelský hlas Lily Evansové.

Všichni se jako na povel zvedli. Tomu říkám respekt. Prváci se vydali k prefektům, zatímco já jsem musela Chloe slíbit, že na ni počkám ve společence, než se konečně přidala k zástupu u nebelvírského prefekta. Když mizeli za rohem, pohledem jsem hledala Poberty.

Byla tady ale spousta lidí a já jsem kluky nikde neviděla, proto jsem se vydala za zástupem Nebelvírských. Cesta do společenské místnosti byla zajímavá. Schodiště se hodněkrát měnilo a já jsem projednou děkovala bohu, že mám dobrou paměť a ve změti chodeb a schodišť se neztratím.

 Po zdech visely obrazy všech možných druhů – od aristokratů po pastevce. Až jsme asi po deseti minutách spletité cesty dorazili před obraz Buclaté dámy,jak jsem zaslechla. Byla menší, trochu při těle a na sobě měla naprosto nechutné růžové šaty. Ale nevypadala nijak zle nebo mi tak aspoň nepřipadala.