Půlnoční Slunce

4. Párty a další katastrofy

Prvotní šok mi naprosto zablokoval jakoukoliv potřebu se bránit, takže jsem se jenom nechala táhnout silnýma rukama neznámo kam po schodišti. Asi ve třetím poschodí mi došlo, čí jsou ty ruce a tak jsem se zapřela do země a ledabyle jsem prohodila:

„Siriusi? Jamesi? Fakt vtipný."

Ruce povolily překvapením stisk a my se zastavili. Po chvíli se Sirius probral a uraženě prohodil: „Jak jsi to věděla?"

„Tvůj parfém je cítit snad až v podzemí a jenom James si i při únosu prohrabuje rukou vlasy," vysvětlila jsem svoji dedukci, která překvapila i mě samotnou. 

Zkřížila jsem ruce na prsou a ležérně se opřela o zeď odpočívadla, ke kterému mě dotáhly. V temné chodbě plápolalo pár pochodní, ale já bych před klukama nikdy nepřiznala, že se bojím – i když srdce jsem v tuhle chvíli měla až v krku.

„Aha," řekl nakonec chytře James a prohrábl si vlasy jako vždycky, když byl nervozní nebo byla poblíž Lilly.

Zasmála jsem se.

„Co jste vlastně chtěli?," zeptala jsem se zvědavě.

„Ehhh... překvápko?," řekl Sirius a tázavě se zadíval na Jamese. Ten kývl a začal chodit kolem zdi – tam a zpátky.

„A tohle má být co?," nechápala jsem. 

Za okamžik se ale na zdi, která byla ještě před chvílí naprosto neposkvrněná, objevily mohutné dubové (nebo smrkové?) dveře. Sirius k nim přešel a vzal za mosaznou kliku. Vykulila jsem oči, ale to už mě James strkal dovnitř.

Uvnitř byla prostorná a útulná místnost, která se podobala nebelvírské společenské místnosti. Byla v teplých červených, fialových a modrých barvách. Uprostřed byl menší stoleček a kolem něho čtyři židle a na jedné z nich seděl...

„Remusi Lupine," pronesla jsem vražedně pomalu směrem k osobě v křesle. Jmenovaný sebou cukl a bázlivě se na mě podíval a nahodil ten svůj roztomilý, rozpačitý úsměv.

„Ty jsi o tom věděl a nic jsi mi neřekl," vyčítala jsem mu, ale můj ledový tón už vyprchal.

„Nesměl jsem ti o tom říct," pronesl omluvně, ale bylo na něm vidět, jak je rád že jsem odpustila od jeho plánované vraždy.

Chtěla jsem mu ještě něco peprného říct, ale moje oči zabloudily k obrovskému transparentu, na kterém stálo: VŠECHNO NEJLEPŠÍ REMUSI! Hrklo ve mně – nikdo mi o tom neřekl!

„Ehm... Aha... No tak teda - všechno nejlepší Remusi," usmála jsem se na něj a přišla k němu. 

Vstal a natáhnul ke mně ruku. Tu jsem okázale ignorovala a vtiskla mu pusu na tvář. Zrudnul neuvěřitelnou rychlostí, něco zamumlal, zatímco kluci za mnou se příšerně tlemili.

„Tady máš dárek," řekla jsem a vzpomněla jsem si na přívěsek se srdcem, který jsem koupila v jednom obchodě – když jsem ho kupovala, říkala jsem si, že se mi někdy bude hodit a dala jsem ho do kapsy od riflí, ze které jsem ho už nevytahovala až doteď. 

Podala jsem mu malý předmět a on ho s úsměvem přijal (tváře měl ještě mírně červené). Kluci konečně zpozorněli a taky mu šli popřát. Od Siriuse dostal nějakou voňavku (jen jsem doufala, že to není ta, kterou má právě na sobě) a James mu dal nový hábit, který s rozpaky a velkými díky Remus nakonec přijal. Pak na sebe mrkli a dali mu lunární kalendář. 

Sledovala jsem to ostražitě z dostatečné vzdálenosti, takže mi neuniklo, jak na ně Remus varovně kouká.

„Kde je vůbec Petr?," napadlo mě, když jsem ho tu nikde neviděla.