Půlnoční Slunce

7. Umění se svěřit

Vzbudila jsem se, když jsem ucítila náhlý chlad na svém čele. Poplašeně jsem sebou škubla.

„Jen klidně spěte," usmála se madame Pomfreyová a dala obklad na mé čelo o něco něžněji.

„Vyletěla vám teplota na 38°. Je pět odpoledne, odpočívejte."

„Kdy mě pustíte?"

„Podle toho, jak vám bude ráno, slečno. A mimochodem sháněli se po vás vaši přátelé," podotkla mezi dveřmi své pracovny, než je zaklapla a nechala mě napospas mým myšlenkám. 

Oči se mi naplnily slzami – opravdu jsem si nebyla jistá, jestli je to od bolesti v kotníku, srdci nebo z horečky.

„Proč brečíš? Bolí tě to moc? Zajdu za madam Pomfreyovou," ozvalo se kousek ode mě.

Posadila jsem se a zmateně koukla na lůžko vedle. Na posteli ležela Chloe – ruku měla obvázanou a pevně zachycenou v šátku, modřina u oka jí právě hrála fialovou barvou.

„Ne – to je dobrý. Je mi z té horečky špatně víš," chabě jsem se usmála.

„A co se stalo tobě? Ta modřina, ruka..."

„Hodina létání," poznamenala pochmurně a svraštila obočí. Neubránila jsem se úsměvu.

„Neboj – létat se naučíš za chvíli," usmála jsem se,„a než se naděješ, budeš v druhém ročníku hrát za kolejní družstvo."

Pohled, který na mě vrhla, naprosto odpovídal jejím pocitům. Od té doby, co jsem ji poznala, jsem si všimla, že je poněkud nešikovná – naneštěstí jsem tomu moc nevěnovala pozornost.

„Čas na léky!," ozvalo se ode dveří.

Když se madam Pomfreyová ujistila, že jsme svůj příděl poctivě a se šklebením vypily, propustila (i když s nesouhlasem ve tváři) malou Chloe. Než odešla, spravila jí i modřinu – ruku musela mít nejméně týden v klidu.

„Neboj – ono se to vyléčí," usmála se na mě při odchodu a objala mě. 

Pevně jsem její stisk opětovala – bylo v tom mnohem víc, než by dokázala v jejím věku pochopit. Byla jako moje malá sestřička. U dveří se zastavila, aby mi zamávala. Přemohla jsem se a nuceně se usmála a zamával jí zpět.

Když mě přišla za hodinku zkontrolovat ošetřovatelka, teplota mi stoupla na 39°.

„Madame Pomfreyová, mohla byste mi dát něco na čtení, prosím?"

„Ale zlatíčko, mám tu jen knihy o lécích a metodách léčení," kývla hlavou k polici obtěžkané zdravotnických knih.

„Chtěla bych to studovat dál, takže je to perfektní," usmála jsem se.

„A kterou bys chtěla?," začala dychtivě. Po půl hodině mi nakonec vybrala knihu o léčení řezných a tržných ran pro mírně pokročilé.

Kouzla, pro léčení tržných ran jsou jednodušší lékouzelnickou podstatou. Pro jejich odstranění není třeba přílišného pohybu hůlkou, nýbrž lehčí, krouživé pohyby zápěstím...

Tuhle knihu bych si měla půjčit – tolik skvělých informací! Další články byly obdobné, a přesto dost zajímavé.

„Máte návštěvu, slečno Harperová!," ozvalo se od hlavních dveří ošetřovny. Na minutu se mi zastavilo srdce. Zaklapla jsem knihu a střelila pohledem ke dveřím. Když jsem uviděla Lily, ulevilo se mi, ale na povídání jsem taky neměla náladu.

„Ahoj," přiletěla ke mně,„ jak ti je?"

„Fajn," lhala jsem a vykouzlila perfektní úsměv.