Půlnoční Slunce

8. Hra s černou

Když jsem začínala přicházet k sobě, věděla jsem, že určitě nejsem v naší učebně jasnovidectví, kde jsem se složila. Dokazovaly to měkké polštáře a hedvábná deka, pod kterou jsem ležela. 

Pomalu jsem zaostřovala smysly. Někdo mi držel ruku. Doléhaly ke mně zvuky, kterým jsem nějak nedokázala rozumět. Za chvíli to šumění naštěstí přestalo a mně pomalu docházel význam slov.

„Jak se to stalo, pane Blacku?"

„Bylo jí špatně, pak mi řekla, že chce z hodiny a než jsem k ní došel, tak odpadla."

„Neměla jsem ji dnes pouštět."

Povzdech. Lehké kroky směrem ke kanceláři. Stisk ruky. Přinutila jsem ztěžklá víčka k pohybu a opatrně jsem je otevřela. Zamrkala jsem pod ostrým náporem světla.

„Erico?"

Otočila jsem se za hlasem – Sirius.

„Co se stalo?," zašeptala jsem a marně jsem se snažila vzpomenout na to, jak jsem se ocitla tady.

„Donesl jsem tě sem," pochopil mě a odpověděl.

Kývla jsem. Nadzvedla jsem se na loktech a během pár vteřin jsem zjistila, jaká to byla chyba. Kdyby mě Sirius – dnes už podruhé – nechytil, asi bych se pěkně praštila do ocelového rámu postele. Něžně mě položil zpět a já se na něj chabě usmála.

„Děkuju," zašeptala jsem a on se starostlivým výrazem pustil moji ruku a posadil se.

„Koukám, že jste vzhůru slečno! Výborně – tentokrát si Vás tu nechám, i kdyby vypukla bitva o Bradavice!," přihnala se ke mně ošetřovatelka a já jen automaticky kývla. Něco v jejích očích mi řeklo, že to opravdu myslí vážně.

„Asi bych měl jít," ozval se Sirius asi po půlhodině, kterou jsme si povídali. Zvedl se ze židle svým typicky elegantním způsobem.

„Přijdeš zítra?," zaprosila jsem, když měl ruku na klice (na svou obhajobu říkám, že jsem byla pod vlivem léků).

„Moc rád," zasmál se, přešel ke mně a dal mi pusu na rozpálené čelo. U dveří se na mně naposledy usmál a odešel.

Do pár minut jsem nevěděla o světě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

„Prosííím," fňukala jsem už asi po sté ten den.

 Madame Pomfreyová mě tu totiž držela celé 3 dny! Takže dnes byl čtvrtek večer a já už si opravdu přála jít na kolej. Pravda, nic mi tu nechybělo. Lil mě navštěvovala s úkoly, kluci u mě byli další část dne a večer mi dělal společnost Sirius.

„Fajn," rezignovala nakonec a já jsem rozzářila jako vánoční stromeček a začala jsem balit všechny věci, které jsem tu měla.

„Ale budete na sebe dávat pozor," poučovala mě, ale v hlase jí znělo pobavení nad tím, jak rychle jsem všechno házela do tašky.

„Určitě," netrpělivě jsem mávla jejím směrem a dál se věnovala svému hektickému balení. Zakroutila hlavou a jedním mávnutím hůlky mé věci poskládala do tašky.

„Tak to mě nenapadlo," prohodila jsem překvapeně a naštvaně na sebe samou. Čarodějka a zapomene na to!

„Všimla jsem si," usmála se laskavě.

„Děkuju a naschle," rozloučila jsem se a pádila do společenky.

Když mě Buclatá dáma vpustila dovnitř, v místnosti už moc lidí nebylo. Ovšem na křeslech podřimoval celý pokoj 7 ročníku. Ďábelsky jsem se usmála a potichu se přikradla přímo za Jamese, kterému na rameni spal Sirius.