Půlnoční Slunce

10. Tajemství úplňku

Četla jsem ty dvě slova pořád dokola a snažila se zklidnit svůj zběsilý tep. Když mi Mary napíše ve spěchu a navíc jen krátký vzkaz, nikdy to neznamená nic dobrého. Otočila jsem pergamen z druhé strany a poklepala na něj hůlkou. Jak jsem předpokládala, byl v něm zapečetěn kouzlem další vzkaz:

Tvé šaty ti vybrala tvá matka – a věř mi, že se ti nebudou líbit.

Snad si nečekala nic špatného

S láskou

Mary

Nikdy jsem nechtěla zabít Mary tak moc, jako teď. Frustrovaně jsem pergamen zmuchlala a hodila ho Jinxovi na hraní. Takový šoky mi musí dělat vážně pořád.

„Kdo ti psal?," zeptala se Lil.

„Mary," odpověděla jsem a snažila se, aby její jméno nevypadlo z mých úst jako nadávka.

„A to je...?," nadhodila zvědavě.

„Něco jako... moje chůva. Starala se o mně, když...," zasekla jsem se, bezva, otočil se na mě i Remus.

„No, vždyť jste to viděli," zašeptala jsem s pohledem upřeným ke stolu.

„To... dělali často?," šeptala Lily.

„No...," zaváhala jsem. Vzhlédla jsem a viděla tu otázku, která se zrcadlila v jejich očích.

„Občas... to bylo... horší," sklopila jsem pohled a odložila vidličku.

„Radši o tom nebudeme mluvit," nadhodil Remus směrem k Lily.

Ta se na něj podívala, ale kývla, že mu rozumí.

„Ne že bych vám to nechtěla říct. Jenom si to prostě nedovedete představit," pronesla jsem nakonec zamyšleně a zadívala se jejich směrem.

„Nedovedeme? Jak-jak to myslíš?," znejistěla Lil.

„Když ti řeknu, že Cruciatus byl asi nejjemnější metoda," ušklíbla jsem se znechuceně a zahanbeně zároveň.

Lily se hrůzou rozšířili oči. Remus mi v pochopení stiskl starostlivě ruku. Oplatila jsem mu jeho stisk s vděkem.

„To-to přece nesmí!," mluvila trhaně Lil.

„Kdo jim to zakáže? Nebo líp – kdo by mi uvěřil? Je to jejich názor proti mému – pro ministerstvo jsem dítě a oni něco jako polobozi," usmála jsem se smutně.

Zřejmě chtěla ještě něco říct, ale náhlý rozruch u dveří jí to překazil. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo za tím vězí. Za pár minut k nám skutečně dorazili rozesmátí kluci, Petr jen přizvukoval – ostatně jako vždycky.

„Co tady sedíte jak pecky?," tlemil se James a Sirius se jeho slovům zasmál.

„Snažili jsme se v klidu nasnídat," odpověděla jsem kousavě a odsunula se k Remusovi, protože Sirius si zabral velkou část lavice.

„Klid," vzpažil obraně ruce a začal si nandávat na talíř. Za chvíli to do sebe bezostyšně házel.

„Proč to nejíš – já nevím – jako člověk?," pošklebovala jsem se mu – tentokrát z legrace. James se zasmál a Sirius spolkl své sousto, aby mě obdařil jedním ze svých odzbrojujících úsměvů.

„Potkáme se venku – až to dojíte," zavrtěla jsem hlavou a společně s Lil a Remusem jsme se vydali k jezeru.

„Konečně klid," složila jsem se ke stromu a unaveně se opřela o kmen.