"Musím si s tebou promluvit," řekl jsem Karen, když jsem byl konečně připravený promluvit si o své minulosti.
Jenom doufám, že to všechno pochopí. Pokud ne, tak je to všechno v háji. Ale je lepší, aby se to dozvěděla ode mě, než od někoho jiného.
Posadil jsem se na proti ní a chvilku se na ní jenom díval, abych si zapamatoval, jak se tvářila, než o mě zjistí pravdu.
"Byl jsem jedináček. Všichni by si řekli, že má jedináček vždycky všechno, co chce. Ale tak to nebylo. Rodiče mi nevěnovali pozornost. Věci mi kupovali jenom proto, aby se mě zbavili, aby ode mě měli klid. Z rodiny mě měl doopravdy rád jenom děda, ale potom umřel a žádnou lásku jsem už neznal. Všem jsem byl na obtíž," odmlčel jsem se na chvilku, abych se mohl vzpamatovat.
"Tak jsem ve svých 15 letech utekl, stejně tak i Dylan a Dean. První jsme byli všichni vyplašeni, protože jsme neměli kam jít. Ale pak jsme potkali jednu partu. Mysleli jsme, že je to zázrak, že jsme je potkali. Vzali nás k nim a udělali z nás ze všech bezcitné hajzly. Bohužel, já na tom byl nejhůř. Změnil jsem se ze všech úplně nejvíc. V 17 jsem poznal Gemmu a to mi aspoň trošku pomohlo. Pak jsem zjistil, jaká je to mrcha a rozešel se s ní. Byl jsem kvůli tomu ještě víc v prdeli a stal se ze mě ještě větší hajzl. Na Dylana a Deana jsem kašlal a čas trávil s ostatníma. Jenomže to byla chyba. Montgomery, ten, který tady byl, patřil mezi tu partu taky. Obchodovali s drogama. Jednou jsem šel s nimi a když zakázník nezaplatil...." Cítil jsem slzy, jak mi tečou po tvářích. Karen mě chytla za ruku a sledovala mě.
"Oni, um, oni mě donutili, abych," zase jsem se na chvilku odmlčel, abych si v hlavě srovnal, jak to říct. "Donutili mě, abych ho zastřelil."
Podíval jsem se na ní. A měl jsem pravdu. Nedívá se na mě stejně. Vypadá vystrašeně, ale není se čemu divit. Pustila mou ruku a poté sklopila hlavu.
"To tělo pak někam odklidili, ale já z toho byl v prdeli. A i po těch 2 letech pořád jsem," dokončil jsem vyprávěni o své minulosti.
"Musím být chvilku o samotě," řekla po pár minutách ticha.
Přikývl jsem a odešel pryč.
Karen
Nemůžu uvěřit, že čekám dítě s někým, kdo někoho zabil. Chápu, že ho donutili. Chápu, že to neměl lehké. Ale nemusel kvůli tomu zabíjet! Panebože! Vůbec nevím, co mám dělat. Nemůžu s ním teď být, nedokážu se na něj podívat.
Vstala jsem a šla dolů, abych si s ním promluvila.
"Um, asi půjdu na pár dní k Hailey. Nebude ti to vadit?" Bála jsem se, že ho to rozčílí, tak jsem zeptala opatrně. A snažila jsem se, abych nepůsobila, že se ho bojím.
"Samozřejmě, že mi to nebude vadit. Hlavně, ať jsi v pořádku," odpověděl. Ale zněl strašně utrápeně a to mě dostalo, ale nemůžu tady zůstat. Aspoň na pár dní musím zmizet.
***
Justin se nabídl, že mě odveze. Souhlasila jsem, protože šlo vidět, že mu na tom záleží.
A právě teď sedíme v autě a nic neříkáme. Stojíme před domem, kde jsem ještě nedávno bydlela společně se svou nejlepší kamarádkou. Vůbec nevím, co udělat nebo říct, tak prostě čekám, až něco řekne Justin.
"Um, měla bych už jít," řekla jsem nakonec.
"Počkej," zašeptal, skoro neslyšitelně.
Podívala jsem se na něj, i když to bylo dost těžké. Najednou to pro mě byl naprosto cizí člověk, i když to on v podstatě je.
"Vrátíš se ke mě, že ano?"
"Slibuji," odpověděla jsem.
Naklonil se ke mě a jemně mě políbil na rty.
A najednou jsem si byla naprosto jistá, že dělám chybu, že bych s ním měla zůstat.
Ale když se odtáhl, ten pocit byl pryč.
Pomohl mi nahoru s kufrem, abych se nenamáhala.
Každý by poznal, že se změnil. Už není ten člověk, který někoho zabil, ale i přesto, ho v něm pořád vidím.
Rozloučil se semnou, pak jsem napsala Hailey, že na ní doma čeká překvapení a doufala, že se vrátí, co nejdřív, protože jinak bych zbytek dne strávila brečením.
Část se mi moc nelíbí, protože jsem se na psaní nedokázala moc soustředit, ale snad se vám líbí:)
