Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 1 1

/7. listopadu, 1989/

Ahoj mami a tati,
včera jsem něco... zjistila. Nebo spíš se dozvěděla. Je to o mých rodičích... Pravých rodičích. A vlastně něco kompletně nového.
Nevím, jestli jste to věděli (podle Brumbála ne, ale nejsem si s tím chlápkem jistá), ale...
Moje máma se jmenovala Lily Potterová. Už konečně vím, po kom mám svůj vzhled - až na oči. Ty mám po tátovi, Jamesovi.
A teď ta šokující část. Zemřeli, když se je pokusil zabít Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit - nejstrašlivější černokněžník, který kdy žil. Bránili mě... A mého mladšího bratra Harryho.
Který je jeden z nejslavnějších čarodějů na světě.
Nevím proč; ale očividně kvůli nějaké směšně vypadající jizvě na čele, kterou dostal po tom, co nějak záhadně zastavil Vy-víte-koho a 'zachránil' svět.
A já jsem prý jeho starší sestra.
A on prý bydlí u našeho strýce, tety a bratrance.
To je asi všechno - je ale hezké se o tom někomu svěřit.
Moc pozdravů ze Skotska,
Tara xxx

„Odnes to Toppingsovým do Londýna, Mariol," zašeptala Tara sově a ta odletěla ze sovince. Tara se opřela o okno sovince a sledovala Mariol, dokud nezmizela v bílých oblacích.

„Víš, podle mě už to bude pouze lepší," ozvala se Talia zezadu. „Bude stačit se o tom jen zmínit a uleví se ti - povídat si o tom je dobré, věř mi."

Talia vypadala stejně jako vždycky; na sobě měla džíny a šedé triko s vlkem. Jelikož byl víkend, nemusela být oblečená do uniformy. V ruce držela dopis pro její rodiče, a na rameni, téměř skrytý pod vlnami hnědých vlasů, jí seděl její netopýr Rocky, který jí sloužil jako sova.

Tara přikývla. „Ale ono je to tak... Těžké si o tom povídat. I psát o tom bylo špatné."

Talia přešla k Taře a opřela se vedle ní. „Tak si běž nějak vyčistit hlavu. Třeba si můžeš jít promluvit s tou tvojí kámoškou, Katherine."

Tara ihned udělala hlavou gesto nesouhlasu. „To raději ne. Já a Kat..." Chvíli se odmlčela. „Od té doby, co potkala Diggoryho, je na něm úplně závislá. Už nikde je nevidíš samostatně. A navíc, ona se dala do famfrpálu... Viděla jsi, jaké pokroky dělá. A já jsem její úplný opak. Raději něco kreslím nebo píšu. A sedím někde v klidu. Většinu času."

Zadívala se na modrý prsten, který jí Kat dala k narozeninám. To se zdálo tak dávno... Tenkrát si s ní připadala tak blízká. Teď se takto cítila kolem Talie. Kat jí byla jako nějaká náhodná studentka z Mrzimoru, se kterou sotva prohodila pár slov.

Tara si prsten sundala a chvíli si ho ještě prohlížela - než se napřáhla a zahodila ho z okna sovince jak nejdál mohla.

„Tak můžeš jít navštívit zrzky -"

„Talio."

„- tedy chci říct, Freda a George." Dokončila Talia a sundala si Rockyho z ramene. „Proboha, ty prokletá létající myš, nepleť se mi do těch vlasů."

Tara se usmála. Ať se cítila jakkoliv mizerně, Talia jí vždycky dokázala rozesmát.

Tara se narovnala a protáhla si ruce. „Asi se půjdu projít. Ty tu zůstaneš?"

Talia přikývla. „Musím poslat tohle mámě a tátovi - pak musím do knihovny."

„Tak ahoj." Zamávala jí Tara a odešla.

*

/7. listopadu, 1989/

Poté, co se Tara prošla po pozemcích hradu (opláchla si ruce v ledovém jezeře, nakoukla do skleníků, seděla chvíli na famfrpálovém hřišti a sledovala trénink Havraspárského družstva a poznala Hagrida), zjistila, že uběhlo pět hodin a prošvihla oběd. Ale jí to nevadilo. Alespoň viděla a poznala nové věci.