Despair (Korekce)

56. Část

Mohla jsem ho zničit anebo prostě ukrást a donést zpět do společenství, ale zase by vládla ta rivalita mezi těmihle dvěma světy. Měla jsem chuť ho vzít a na místě zničit, ale něco mi říkalo, že bych se měla rychle vrátit zpátky, než někdo přijde na to, že jsem ten kámen objevila. Okamžitě jsem se vydala zpátky, a jakmile jsem byla ve svém pokoji, poklopec jsem zadělala a koberec dala zpátky. 

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a rychle se vydala do kuchyně za Haroldem. Seděl za stolem, který se v kuchyni nachází a něco jedl. Nikdo tam s ním nebyl a to bylo jedině dobře. „Našla jsem ho," řekla jsem zadýchaně, když se na mě podíval. „Opravdu?" zamumlal s plnou pusou a já jenom přitakala. „Je nádherný, ale modrý," řekla jsem a posadila se naproti němu. „Jo, já vím. Chodím se na něho dívat každý den." „Jak to, že je schovaný tak pitomě a je tam vchod k němu přímo v mém pokoji?" zeptala jsem se naivně. 

„Na to mám jednoduché vysvětlení. Jde se tam více vchody. Darnezie tě dala schválně do pokoje, kde je ten vchod, protože si myslela, že jakmile ho objevíš, zničíš ho a ona to ucítí, tak ti v tom zabrání, ale to ještě neví, že jsem na tvojí straně," odvětil mi. „Takže tě potřebuju, protože bez tebe to nezvládnu." „Ano, chytrá holka." Usmál se na mě a já se na něho podívala. „Musíme to udělat, viděla jsem Darnezii, jak někam jede. Prosím, Harolde. Musím zachránit Louise," zakvičela jsem a v tom se v kuchyni objevil Zayn. 

„Co vy dva? Přišel jsem se jenom najíst," řekl a popadl jablko a zakousnul se do něho. Podívala jsem se do jeho očí. Když byl ještě s Louisem, tak měl oči čokoládově hnědé, ale teď byly úplně černé, bez známky nějakého dobra. Už jsem chápala, proč byl tak hnusný. Patřil prostě do zlého světa. „Stejně tě jednou dostanu," řekl mým směrem, než odešel. „To jo, to bych mu stihla zakroutit krkem, imbecilovi," zasyčela jsem a pěstí udeřila do stolu. Harold se zasmál a já se na něho podívala. „Ještě raz se zasměj a zakroutím krkem i tobě," vyhrožovala jsem. „Jsi pořád stejná, vidím, že temnota tě nezměnila ani trochu," pronesl něčí hlas a já se podívala kolem sebe.

 „Mám pro tebe překvapení," ozval se Harold a v tom můj zrak padl na postavu, která vylezla ze spíže a já se doširoka usmála. „Jamesi," špitla jsem a okamžitě se mu vrhla do náruče. „Ahoj Bodie," řekl a vlepil mi pusu do vlasů. Odtáhla jsem se od něho a znovu se usmála. „Co tady děláš? Jak ses sem dostal? Jak se má Louis? Už na mě zapomněl nebo co? Našel si jinou, co se děje ve společenství?" chrlila jsem na něho otázky jednu po druhé.

 „Uklidni se, zlatíčko. To Louis mě donutil, abych sem šel. Víš, kdyby ses do čtrnácti dnů nevrátila, proměnil by se v něco zlého a to nechceme nikdo," pronesl a já na něho udiveně koukala. „Neboj se, dostane se ti vysvětlení. A nemusíš se bát, nikoho si nenašel. Akorát v háji je Robert a Jasmine, Marcolnova dcera." „Proč?" „Protože ti dva se milujou, ale znáš vztahy." James pokrčil rameny a já si odfrkla. „Jo, znám. Radím ti, nehledej si holku." James se hrdelně zasmál a já mu bouchla do ramene. „Louis jsem šel se mnou, ale čeká za branami temnoty. Nemohl tady, protože pak by se proměnil tutově. A proto jsem musel jít s ním. Je to pitomec, ale udělal by pro tebe cokoliv. Také mi dal hodinovou přednášku o tom, že jestli se tě jenom dotknu, tak mě zabije."

 „Takže ty mi tady říkáš, že kdybych se do čtrnácti dnů nevrátila, tak bych ho téměř zničila?" vyhrkla jsem vyděšeně. „Přesně jak říkáš. Proto jsem tady, abych tě odsud dostal. Víš, vytvořilo by se to šesté pouto a to se nesmí stát," řekl a vážně se na mě podíval. „Ale já neodejdu, dokud ten kámen nezničíme." James si povzdechl. 

„Zase máš pravdu." „A jak si se sem vůbec dostal?" optala jsem se. „Málem by mě chytili, ale naštěstí se i v temnotě nachází někdo, kdo má ještě rozum a chce mír." Podíval se na Harolda. „Zrovna jsem vynášel odpadky, když v tom jsem ho uviděl. Zdál se mi už na první pohled jiný, než ostatní, tak jsem ho dotáhl až sem," vložil se do našeho rozhovoru Harold. „Díky, děkuju ti moc." Objala jsem ho a on mi ho s radostí opětoval. Podívala jsem se na oba dva a usmála se. Byla jsem ráda, že konečně se objevil někdo, koho znám déle a vím, že se na něho můžu spolehnout. „Nesnáším tohle místo. Je načase, aby kámen shořel v pekle," promluvil Harold a já se vítězně usmála.