The longest dream of my life (CZ)

27. kapitola

Každý další den se našemu novému domovu věnujeme, jak jen to jde a asi za 2 měsíce už máme vše kompletně hotovo.

Ložnici jsme vymalovali bíle a dokoupili jsme do ní světle hnědý dřevěný noční stolek a dvě stejně barevné šatní skříně. Abychom si je nepletli a udělali je trochu zajímavější, natřeli jsme jejich úchytky, a to tak, že moje má světle modré a Finnova svítivě zelené. Sice se to ke zbytku pokoje vůbec nehodí, ale to je nám oběma celkem jedno. Dále jsme po stěnách rozvěsili pár svých fotek, diplomy ze škol a nakonec jsme do dvou velkých srdcových rámů přidali i fotku popelnice, u které jsme se poprvé potkali a naší duhovou lavičku. Když jsem se Finna ptal, jestli mu to nepřijde hloupé, ani na vteřinu se nezamyslel a zatímco si spokojeně prohlížel vyzdobené zdi, odpověděl: "Je to super. Jsme nejspíš první pár, co si na zeď pověsil fotku starý a oprýskaný popelnice." Na to jsem mu neměl co říct. Do malého obýváku téměř spojeného s kuchyní jsme koupili měkký rozkládací gauč, který nám svou barvou připomíná moře a asi 3 metry před něj jsme na Finnovu nízkou černou skříňku postavili mojí starou televizi. Celý pokoj jsme opět vymalovali bílou barvou, protože jsme se nedokázali shodnout na žádné jiné. Zdi jsme pak zase zaplnili několika společnými fotkami v barevných rámečcích, na čemž trval Finn a parapety u velkého okna jsme pokryli několika květinami, na čemž jsem pro změnu trval já. V miniaturní kuchyni, kterou jsme pro změnu vymalovali světle modře, jsme za pomoci našich kolegů z nemocnice postavili tmavou linku ve tvaru písmena L, v jejímž prostředku jsme udělali hluboký dřez, nad ni jsme navrtali několik různě barevných poliček, které jsem z větší části opět pokryl květinami a pod ně jsme přidali dvě dřevěné skříňky plné nádobí. Snažili jsme se do ní umístit i hranatý bílý stůl, ale byl moc velký, takže skončil spolu se čtyřmi průhlednými židlemi v obýváku. Stěny koupelny, v jejímž rohu je i záchod, zůstaly už od předchozích majitelů světle fialové a nám se to kupodivu docela líbilo, takže jsme to tak nechali. Dokoupili jsme do ní velkou bílou vanu, kolem které se dá bez problému natáhnout závěs, kdybychom se chtěli sprchovat, což chceme skoro vždycky a na zem vedle ní jsme položili malý tmavě fialový kobereček. Umyvadlo na protější straně místnosti je pochopitelně také bílé, stejně jako pračka, prádelní koš a držáky ručníků.

Sice nás veškeré úpravy stály docela dost úsilí a hádek, když jsme se nedokázali dohodnout na barvách stěn, nebo umístění nábytku, ale rozhodně to stálo za to.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Poslední dobou se Finn chová docela divně. Dost často dělá to, že mě po práci doprovodí na zastávku, ale domů se mnou nejede. Pokaždé to odůvodňuje tím, že si musí něco důležitého zařídit, ale nikdy mi neřekne, co to je. Poměrně mě to znepokojuje, protože vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Samozřejmě ho nechci nijak vázat doma a taky chápu, že mi nemusí říkat všechno. Na druhou stranu jsem ale docela žárlivý a rád bych věděl, kde se můj přítel po večerech toulá.

Je pátek večer a Finn mě zase na zastávce opouští. "Kdy přijedeš domů?" ptám se, abych věděl, jestli na něj mám čekat, nebo mám jít rovnou spát. "Asi tak za hoďku už bych měl mít všechno vyřízený a autobus mi jede celkem normálně, takže tak....do dvou hodin." odpovídá, zatímco si prohlíží jízdní řád. To neni tak špatný. pomyslím si a souhlasně pokývu hlavou. Pak už se jen objímáme, Finn mě líbá do vlasů a odchází. Sedám si a prázdnou lavičku a sleduji ho dokud nezahne za roh. Vzhledem k tomu, že už je podzim a já mám na sobě jen triko s krátkým rukávem a džíny, asi po pěti minutách se do mě dává zima, takže si stoupám, abych se trochu zahřál. Jak tak pochoduji, nebo skáču na místě, všímám si ve světle pouličního osvětlení docela vysoké a mohutné postavy s nakrátko ostříhanými vlasy a vráskami po celém obličeji, hlavně v oblasti očí. Strýček. Jakmile ke mně dochází, zdravíme se a opět si sedáme. "Kde máš toho svého kamaráda?" ptá se mě. Pokrčím rameny. "Šel si něco zařídit." Strýček se na mě nevěřícně dívá a tak ještě rychle dodávám: "Asi šel někam za holkama." Vůbec jsem nečekal jak moc bude bolet to takhle říct. Co když vážně za nějakýma chodí? Nevím proč, ale mysím, že by mě to sebralo víc, než kdyby mě podváděl s nějakým mužem. Pak si ještě chvíli povídáme o práci a našem novém bydlení, než konečně přijíždí autobus a já vyrážím domů.