Jsem to stále Já?

Boj

Moc dobře jsem si uvědomovala, že když budu lhát, matka mi pak nebude věřit. Přeci...vy by jste věřili člověku, který by vám lhal? Myslím, že by vám to šlo těžce. Nejhorší ze všeho bylo v tu dobu to, že jsem musela své mamce lhát, z čehož jsem byla pochopitelně nešťastná. Nechtěla jsem v tom pokračovat, ale co jsem měla dělat? Teď už vím co bych udělala. Ale tehdy to bylo "jediné" řešení co mě napadlo. Samozřejmě, že jsem si s ní mohla promluvit, říct ji co cítím a proč jsem byla vlastně tak naštvaná. Mohla. Ale já nechtěla. Rozjel se vlak, který nešel zastavit. Prala jsem se se sebou. Bojovala. Hlavně jsem se stále bála toho, že bych ji mohla...milovat? Jo. Toho jsem se bála nejvíce. A protože jsem s tím zůstala sama, sama s mými myšlenkami, šlo to z kopce. S nikým jsem se o tom nebavila. Když se jednoho dne profláklo to, že jsem opět celý den ve škole strávila s Leo a po škole byla také s ní, strhla se doma hádka. A od toho dne byla hádka na denním pořádku. Deptalo mě pomyšlení na to, že bych ji mohla milovat a při tom jsem se s mamkou hádala právě kvůli tomu, že jsem se s ní chtěla bavit. Bylo to na hlavu. Křičely jsme na sebe. Brečely jsme. Ale obě dvě z jiného důvodu řekla bych. Neměla jsem asi nikdy úplně úžasný vztah s mamkou. Hádaly jsme se. Často. Ale ještě ne tolik jako tehdy. Hádám, že tohle byl taky ten začátek našeho rozdělení. Bylo toho na mne moc. Svým způsobem jsem se začala vracet k té holce co byla uzavřena před světem radši v sobě, než aby se vyjádřila, či někomu o sobě něco řekla. Začala jsem se zpět stahovat do sebe. Cítila jsem v sobě úzkost. Smutek. Zlost sama na sebe. Nenáviděla jsme se najednou ještě víc, než kdy jindy. Nedokázala jsem nadále snášet hádky doma, školu a učení, kamarády. Stal se ze mě někdo jiný. Nenávist k sobě samé se zvětšila, ale objevila se i nenávist k lidem. Která rostla. Abych zakryla svůj stav, který si mě pomalu přivlastňoval v duchu, jsem to ve škole skrývala za spousty smíchu a blbostí. Někdy zas za vážnou tváří, která říkala lidem ať mne nechají být. Ovšem doma, když jsem byla sama mě sžíral smutek. Jednoho večera jsem to nedokázala už snášet. Bylo mi hrozně. Vzpomněla jsem si na příběhy lidí co si ubližovali. Prý se pak cítili líp, ale jen na chvíli. Mne to bylo jedno. Potřebovala jsem se cítit líp. I kdyby to mělo být na pět minut. Chtěla jsem cítit něco jiného než smutek. Plně rozhodnuta jsem šla do koupelny. Otevřela skříňku kde měl otec žiletky a holení. Vzala jsem si jednu. Jen jednu. Nikdo to nepozná. Říkala jsem si v duchu a rychle odešla z koupelny zpět do svého pokoje. Schoval jsem ji do malé plechové krabičky, kde jsem měla všechny věci se vzpomínkami. Chtěla jsem počkat na večer. Až budou všichni spát. Teď si myslím, že jsem váhala zda to udělat. Ale další hádka a sžírající pocit rozhodli za mne. Se slzami v očích jsem z krabičky potichu vytáhla žiletku. Sedla si na postel a dívala se na lesknoucí se věc v mé pravé ruce. Slzy mi kapaly na nohy. Měla jsem pocit, že když si teď ublížím, prohraji. A já prohrála... Malé řezy na místě pod palcem na levé ruce. Docela přehlédnutelné. Zdá se mi, že byly tři? Nebo možná čtyři. Pro tentokrát je nepodstatné kolik jich bylo. Spíše je podstatné to, jak jsem se cítila a co se dělo dál. Když jsem uklidila žiletku zpět na bezpečné místo, ležela jsem v posteli a koukala do stropu. Slzy zmizely. A s nimi i city. Necítila jsem nic. A moc se mi to líbilo. Konečně jsem nebyla pod tlakem svých vlastních citů a myšlenek. Byla jsem jen já a noc. Tma a klid, který mne uspal a přinesl sebou bezesný spánek.