Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Šest - Schůzka

Mei

Další den ráno jsem se v kuchyni setkala a matkou. Myslím, že chystala snídani. Nachystala ji jen sobě, jako by tady nikdo jiný nebyl. Popřála jsem dobré ráno a šla jsem si nachystat chleba s máslem. Ona si sedla ke stolu a jedna, aniž by mi odpověděla. Jak idylické. Snídali jsme bez jediného slova. Nechápala jsem, jak si táta mohl vzít mou matku. I když pokud to byla moje matka. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem něco zdědila po téhle osobě.

Jakmile jsem měla připravenou snídani, opřela jsem se o linku a začala jíst. Matka ke mně vzhlédla.

„Sedni si prosím ke stolu, ano? " řekla to tak stroze, že se tomu ani nedalo věřit. Ale ke stolu jsem si sedla. Rychle jsem chleba snědla. Potom jsem si jen nalila vodu a šla jsem se chystat do školy. Podle kalendáře by měl být pátek a tak jsem si nachystala věci na pátek a taky rozečtenou knížku, kdybych se ve škole nudila. Bylo až komické, jak jsem se snažila být potichu, dokud matka nedojedla a neodešla do práce. Teprve po pár minutách jsem se začala proklínat, že jsem dneska vstala ještě před budíkem a musela ji potkat.

Možná to bylo nevychované, ale ona se ke mně vůbec nechovala jako matka k dceři. Zvyk je železná košile. Vždycky mi to opakoval táta. A teď mi to prolétlo hlavou. Sedla jsem se na postel a zadívala jsem se na strop. Hlavou mi běžely myšlenky na dnešní školní den a taky na práci. Dneska mám šichtu a pak mám dva dny zase volno. Šéfka to tak udělala schválně. Řekla, že o víkendu by to mohlo být trošku volnější, takže nás se Zerem nebude potřebovat. Psala mi ještě v noci. Bylo to kolem půlnoci. Předpokládala jsem, že na to jen zapomněla. Taky psala, ať to vyřídím v práci Zerovi, protože tam nebude možnost, což mi přišlo jako úplná blbost, ale nerýpala jsem se v tom.

Na chvíli jsem zavřela oči. Unavovalo mě to. Celý můj život. Celý život, jsem se snažila být pro matku vzorná, ale co jsem z toho měla. Měla jsem chuť se na to prostě vykašlat a stát se delikventem. Přesně ten typ lidí, před kterými jsem chránila Ryuua. Nikdy jsem se mu s tím nesvěřila. Neměla jsem odvahu říct mu, že bych se radši přidala k nim, než si hrála na hodnou knihomolku. Ale problém byl, že knížky jsem milovala. Nemohla jsem se jich vzdát, prostě to nešlo. Dodávaly mi odvahu a rozveselovali mě. Nikdy jsem nenašla odvahu vzepřít se. Vykašlat se na všechno a všechny kolem.

Nemohla jsem. Nebo spíš jsem byla takový srab, že jsem to nedokázala.

Otevřela jsem oči a vstala jsem. Mrkla jsem na čas, a zjistila, že už je čas vyrazit pomalu do školy. Vzala jsem si batoh na záda a šla jsem se obout.

***

Před školou jsem čekala ještě pět minut na to, až se otevřou i druhé dveřmi, abych se netlačila s ostatními. Ryuu byl ještě nemocný, ale vypadalo to, že by měl v pondělí dorazit do školy. Jakmile jsem vešla do školy, zahlédla jsem Ai, která na mě zběsile mávala. Zajímalo mě, jak dlouho to dělala, než jsem si jí všimla. Bylo mi celkem líto, že to musela udělat takhle. Kdyby na mě zavolala jménem, neslyšela bych ji přes ten hluk ani náhodou. Tiskla se ke stěně u vchodu do oddělení šaten. Došla jsem až za ní.

„Ahoj." Pozdravila jsem ji a trošku se pousmála. Ai se usmívala pořádně, vlídně mi odpověděla a potom mi začala něco sdělovat.

„Zero ti vzkazuje, že na něj máš počkat u ošetřovny." To bylo jediné, co jsem přes hluk zaslechla.

„Kdy se tebou mluvil? " moje zvědavost zvítězila nad slušností, opět. Ai jen pokrčila rameny. Poznamenala, že to bylo ještě ráno, když procházel dveřmi kolem ní.

„Díky za sdělení."

Mávla rukou v oblouku kolem svého obličeje. Předpokládala jsem, že to znamená, že nemám zač. Kývla jsem. Po pár minutách se nám cesta uvolnila a my mohli projít dovnitř. Šli jsme do šatny, kde jsme se převlékly. Ai mě pak doprovodila k ošetřovně, kde čekal Zero.

Jako by to už tak nebylo dost divné, Zero požádal Ai, aby už šla. Chvíli se zdráhala, ale ujistila jsem ji, že je to v pohodě. Nic mi nehrozilo. Z jeho strany ne. Nechápu proč, ale poslední dobou mě přepadal pocit, že jsem s ním ve větším bezpečí, než sama. Přece jen mě skoro pořád doprovázel domů. Připadalo mi to zvláštní.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho, když Ai odešla. „Cos potřeboval? " trpělivě jsem mu pohlédla do černých očí. Trošku se pousmál. Jeho ret už na tom nebyl tak hrozně jako včera. Celkem se mi ulevilo. Neměla bych mít o něj starost, ale lidské emoce jsou trošku nestále a dělají si, co se jim zachce a kdy se jim zachce. Stejně jako srdce, které se zdálo neklidné od doby, co mě políbil.

„Ahoj." Jeho hlas zněl trošku nakřáple, jako by nespal skoro celou noc.

„Nespal jsi." Konstatovala jsem.

„Jo, ale to není to, proč jsem s tebou chtěl mluvit."

„Tak proč? "

„Hikaru se od pátku do neděle bude zdržovat v kavárně." Kousla jsem se do rtu. To nebyla moc dobrá zpráva, ale dokud mě nepoznal, neměla jsem co řešit.

„Šéfka nám dala na víkend volno, máme jen dnešní šichtu." Snažila jsem se působit normálně. Ale hlodal ve mně zuřivý pocit. Proč se tohle musí dít zrovna mě? 

Další díl je tady, opět díky a přečtení kometnáře a tak dále. Začína škola, takže nevím, za jak dlouho bude další, ale snad to zvůládnu napsat přes víkend.

- Abigail -