Coach? Or Boyfriend? (FF with L. T.)

Co se to děje?

Ahojky, omlouvám se, že příběh nevyšel, kdy měl, ale měla jsem praxi a na to, že končím v půl druhé tak nestíhám. Nebo takhle stíhám, ale nechce se mi. Takže omlouvám se za chyby a přeji příjemné čtení...

Najednou někdo vlítl do pokoje.

"Chci s tebou mluvit." řekl dotyčný. Otočila jsem se a za mnou stal Louis. Ignorovala jsem jeho přítomnost a zapálila si další cigaretu.
"Co potřebujete pane profesore?" zeptala jsem se.

"Jdu se ti omluvit." řekl.

"Opravdu? Nevím, ale není na to trochu pozdě?" podívala jsem se na něj s opovržením.

"Bree, omlouvám se. Vím, docela dost jsem to posral. Chápu, že to jak se chovat kdykoliv tě Tamara slově napadne je tvoje sebeobrana, ale jde to řešit i jinak." řekl. Dobře, teď nevím, co mám říct.

"Aha... A po mě chcete jako co? Odpuštění? To si jako myslíš, že ti tu skočím kolem krku, když ses mi omluvil?" nadzvedla jsem obočí. Ano mám chuť mu skočit kolem krku, ale neudělám to. Mam snad nějakou důstojnost.

"No vlastně ano. S Tamarou jsem nikdy nechodil. Nechal jsem ji aby si to myslela, ale nikdy bych s ní nic neměl. Miluji tě, Bree." řekl.

"Víš, odpouštím ti, ale zpátky k sobě už se nevrátíme, promiň." řekla jsem a potáhla jsem z cigarety, kterou jsem celou dobu držela v ruce. Louis ke mě přišel, cigaretu mi vytrhl z ruky a típl ji v popelníku. Nechápavě jsem na něj koukala.

"Já budu bojovat. Chci, aby si byla zase moje a jen tak se nevzdám." zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář. Kdyby jen věděl, že chci to samé, ale bojím se si to přiznat. Bojím se, že se to stane znovu.

"Lou, nemá to cenu. My už spolu nebudeme." sklopila jsem zrak. Chtělo se mi brečet po tom, co jsem teď řekla. Nechci, aby to teď tak bylo, ale jiná možnost není. Prozatím. Časem něco vymyslím, abychom mohli být zase spolu a šťastní, ale do té doby budeme jen profesor a studentka. Bude to těžké, ale bude to lepší.

"Vím, že to tak nechceš. Je to na tobě vidět. Klepeš se. Pořád koukáš do země a jsi nervózní." řekl a chtěl mě obejmout.

"Lou, nech mě být. Prosím." šeptal jsem a začala se klepat ještě víc. Začínalo mi být docela zle. Během chviličky jsem vlítla do koupelny a rovnou k záchodové míse. Ucítila jsem, že mi někdo drží vlasy. Když jsem všechen obsah žaludku vyzvracela, sedla jsem si a zády se opřela o vanu. Louis si sedl vedle mě.

"Jak je ti?" zeptal se. Poznala jsem, že má opravdu strach.

"Dobrý. To bylo z těch cigaret. Už je to lepší. Půjdu si lehnout a zítra uvidím jak mi bude a podle toho půjdu do školy." řekla jsem a pokusila se usmát i když to v tuhle chvíli šlo špatně. Opatrně jsem si stoupla, ale opět se mi zvedl žaludek a opět jsem klečela na záchodem. Louis mi opět držel vlasy. Když všechen obsah skončil v záchodě spláchla jsem to a Louis mě vzal do náruče a pomalu nesl do postele kam mě následně položil.

"Dojdu za tvojí mamkou ať ti udělá čaj a potom odejdu." řekl a byl u dveří, ale zastavila jsem ho.

"Lou, řekni mamce ať mi udělá čaj a slib mi, že se ještě vrátíš." šeptla jsem. Kývl, pousmál se a odešel. Budu mu to muset říct, ale neví jestli teď nebo zítra. Po deseti minutách se vrátil i s čajem.

"Tady máš ten čaj." usmál se položil ho na stolek vedle mé postele a sedl si ke mě. Pohladil mě po tváři. V břiše jsem měla snad miliony motýlků. Ostatně jako vždy, když se mě dotkne. Musím mu to říct. Nedokážu to v sobě dusit. Nedokážu se od něj držet dál, když je tak blízko.

"Lou?" zeptala jsem se, aby mi věnoval pozornost.

"Ano?" podíval se na mě.

"Víš jak jsem řekla, že už se k sobě nevrátíme. Já... já.. já lhala jsem. Chci s tebou být, ale mám strach. Mám strach, že se to bude opakovat a, že se opět pohádáme." řekla jsem na jeden nádech.

"Bree, slibuji, že se to nebude opakovat. Pochopil jsem, že to jak se chováš kdykoliv tě Tamara slovně napadne je tvoje sebeobrana a pokusím se to respektovat." řekl a objal mě. Přitiskla jsem se k němu ještě víc. Noha už mě přestala bolet.

"Miluji tě." řekl.

"Já tebe taky." usmála jsem se a spojila naše rty v jedny. Po chvíli jsem se odtáhla a vlítla do koupelny, protože se mi opět udělalo špatně. Když jsem byla skloněna nad záchodovou mísou, ucítila jsem, že mi Louis opět drží vlasy. Po chvíli jsem se narovnala a opřela se zády o zeď.

"Bree, radši zavolám doktora, protože tohle už není z cigaret." řekl a lovil v kapse mobil.

"Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se.

"Protože sám kouřím a poznám pokud je někomu špatně z cigaret nebo ne." odpověděl a už volala doktora.

"Během pěti minut přijede." řekl, když dotelefonoval. Jen jsem kývla. Vzal mě do náruče a odnesl do postele. Opatrně mě položil do postele a sedl si ke mě.

Pohled Louise

Seděl jsem vedle mé princezny a hladil ji ve vlasech.

"Je tu doktor." zavolala Breeina matka. Otevřel jsem dveře a počkal až doktor přijde. Vešel do pokoje a já za ním. Zavřel jsem dveře a přešel zpět k posteli, kde ležela moje bledá Bree.

"Jak se cítíš, Bree?" zeptal se doktor.

"Špatně. Je mi zle od žaludku, vše se se mnou točí a třeští mě hlava." řekla. Potom doktor provedl nějaká vyšetření, jako třeba koukl do krku, změřil teplotu apod...

"Je to jen nějaká viróza. Pár dní v posteli a potit se potiti se a potit se, pít čaj a hlavně žádné prudké pohyby. Bylo by nejlepší, kdyby s tebou byl někdo dvacet čtyři hodin denně." řekl doktor a odešel.

"Dojdu ti pro čaj. Tenhle už je studený." řekl jsem. Vzal jsem hrnek a odešel jsem do kuchyně.

"Jak je Bree?" zeptala se mě její mamka.

"Má jen nějakou virózu. Musí s ní někdo být dvacet čtyři hodin denně." řekl jsem.

"Tak to bude problém. Já chodím do práce a manžel je na dva roky na služební cestě." řekla.

"Já si dám ve škole marod a těch pár dní tu s ní zůstanu." nabídl jsem se.

"To po vás nemůžu chtít." začala protestovat.

"Víte já tu i tak zůstanu, protože..." Kruci! Vždyť nevím jestli o tom ví, že spolu chodíme.

"Protože?" naznačila abych pokračoval.

"Protože spolu.. ehmm.. protože spolu chodíme..." lezlo to ze mě jako z chlupaté deky.

"No něco málo vím. No dobře. Pokud na tom trváte, tak tedy dobře." řekla. Pousmál jsem se. Udělal jsem Bree čaj a vrátil se za ní. Celkem mám strach pokud bude s mým nápadem souhlasit.

"Tak tady je čaj pro mého maroda a mám nápad." řekl jsem, hrneček s čajem jsem položil na stolek a sedl jsem si k mé blonďaté krásce.

"Děkuji a jaký nápad?" podívala se mě.

"Ve škole si vezmu vol-" začal jsem.

"Ne ne ne. Já to tady sama zvládnu. Nemusíš mě hlídat." nenechala mě domluvit.

"To teda budu. Co když se ti přitíží a nebude zrovna tvoje máma doma. Jak si asi zavoláš pomoc?" zeptal jsem se.

"Dobře." řekla poraženecky. Jen jsem se usmál. Trochu se šoupla a já si k ní lehl. Přitulila se ke mě a během chvilky usnula. Sledoval jsem ji, jak spokojeně oddechuje. Vypadala jako anděl. Jen jí chyběla křídla. Po chvíli jsem usnul taky. Vzbudilo mě něco mokrého a mém tričku.

Ahoj ahoj ahoj... Doufám, že se příběh stále líbí. Pokud máte nějaké připomínky tak je dejte do komentářů ať vím, co zlepšit (tedy kromě mého pravopisu). Potěší nějaký votes, koment a přečtení. Jinak, co škola? U mě zatím dobrý. Praxe je super a lidi tam taky. A příští týden normálně škola.