Metalista

Pilot

Mé jméno je Katka a jsem metalistka. Takhle se představuji každému, se kterým poprvé mluvím. Tento rok mi bude 17. Každá holka mého věku oslavuje své narozeniny úplně jinak než já. Pozve všechny své přátele, sednou si ke stolu, mluví, jí a...prostě žijí. Já jsem strávila své šestnácté narozeniny s mámou a se svojí nejlepší a jedinou kamarádkou-samotou. Táta mi umřel asi před 6 lety a máma se z toho ještě nedostala. Tudíž propadla alkoholu...Minulý rok jsem právě nastoupila na místní školu. Kdekdo by si už našel za takovou dobu nějakého přítele, ale já nemám na to štěstí...upřímně, nemám na to ani chuť. Baví mě sedávat někde v tmavém koutku a být prostě sama se svou myslí. Tento rok jsem nastoupila do druháku na střední a všechno zůstalo při starém...tedy ne všechno. Do našeho města se přistěhovala velmi bohatá rodina z města. Nezmiňovala bych to, kdyby to bylo důležité-měli překrásnou vilu, kterou jsem den co den obcházela a doufala, že jednou si takový život budu moct dovolit. Ale zpět k té rodině-otec byl Bob, bohatý podnikatel ,kterému patřili největší ropné doly ve státech, matka byla Eva- asi o deset let mladší než její manžel, její práce byla utrácení Bobových peněz z dolů a konečně jejich dcera Julie, která měla se svojí matkou velkou zálibu v nakupování a utrácení obrovského množství peněz. Jak jsem se později dozvěděla, Julie byla jen o 10 let mladší než Eva, protože pocházela z Bobova předchozího manželství. Hned jak jsem ji poprvé viděla, tak jsem věděla, že my dvě si rozhodně rozumět nebudeme. A taky se to brzo potvrdilo. Zítra jsme měli mít 8 hodin (prostě děs), ale naštěstí jsme žádné testy nepsali, tak to utíkalo rychle. Po konečné osmé hodině, jsem se odebrala do šatny, kde jsem měla v úmyslu nazout si moje staré, ale i přesto opečovávané těžké boty. Koupil mi je strýček k mým patnáctým narozeninám. Už jsem rozvazovala první tkaničku, když tu se ozval jemný, ale i přesto rázný hlas: ,,To jsou ale hnusné boty". uslyšela jsem. Když jsem se ohlédla stála tam Julie se svojí přítelkyní Marií. Odpověděla jsem: ,,Proč myslíš?" ,,Protože je nosíš ty" se opovržením se zasmála a pokračovala: ,,To jako nosíš schválně, nebo jenom proto, protože jsi tak strašně chudá?" ,,Aspoň nejsem namyšlená blbka" s úsměvem jsem odvětila, zamknula skříňku a šla rovnou k východu. Tohle se těm dvěma zrzkám nelíbilo, jak jsem už říkala, mám cestu kolem jejich vily, takže jsem měla asi dvouminutovou cestu s nimi. Nespěchala jsem, nebojím se jich. I kdyby za mnou utíkaly se zbraněmi, neutíkala bych...radši zemřít jako hrdina, než přežívat jako zbabělec. Jejich kroky byly rychlé, moje klidné... Když už byly dost blízko aby mě chytily, otočila jsem se a zeptala, jestli něco nepotřebují. Julie mi vrazila facku. Stála jsem pevně a snažila udržet touhu jí to oplatit. Naštěstí se to povedlo. Obě dvě se smály a naivně si myslely, že se jich bojím, zatímco já ,jako by nic, odkráčela domů. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem udusila tu touhu je zbít a nechat na ulici. Moje myšlenky jsou někdy opravdu morbidní...ale dokážu je ovládat...zatím... Hned jak jsem se vrátila domů, tak jsem se obrátila na svůj starý počítač. Dostala jsem ho od bratrance, který ho už nepotřeboval. Byl starý a opotřebovaný, ale mě stačil. K tomu dva repráčky z výprodeje, ale taky mi stačily. Nikdy jsem si na nic nestěžovala, neboť jsem doufala, že jednou snad bude líp. Pustila jsem si nějaké písničky (nejradši mám Devil in I a Psychosocial, takové moje srdcovky), a potom jsem už musela jít spát. Ráno jsem zase vstala jako obvykle, udělala si svačinu a šla do školy. Naneštěstí jsem vyšla přesně jako Julie. Protože vždycky jdu rychlím krokem a tím pádem jsem ji docela rychle dohnala. Ani bych si jí nevšimla, kdyby na sebe neupozornila zvučnou poznámkou na mé tričko. ,,To už nemáš prachy ani na trička?" zeptala se pohrdavě. Měla jsem chuť jí jednu vrazit, ať mi uráží dům, celou mou rodinu, dokonce i naši chudobu, ale mé oblečení mi nikdo zesměšňovat nebude! Nešlo ani o to tričko, ale šlo o to, jak jsem ho získala. Celý rok jsem úmorně roznášela noviny do celého města i pár okrajových měst a protože nemám kolo tak všechno projít pěšky. Díky tomuto a ještě nějakých peněz od strýčka, jsem si koupila překrásné tričko a Slipknotů a tahle osoba se mi směje?! Už jsem svírala ruku v pěst, když tu se najednou ozval malinký a slabý hlásek v mé hlavě...bylo to mé svědomí, které mi napovídalo, ať se uklidním a pokračuji dál. Chtěla jsem...opravdu jsem chtěla se jí pomstít, ale věděla jsem, že to nemá žádný význam. Povolila jsem svaly a pokračovala v cestě dál. Julie na mě ještě z dálky volala nějaké nadávky. Já jsem je však ignorovala, dala jsem si do uší sluchátka a zaposlouchala jsem se do nádherné hudby linoucí se přes můj starý, ale pořád funkční mobil. Když jsem přišla do školy, všechno bylo stejné. Stejní spolužáci, stejné prostředí, dokonce i stejná neumytá tabule, ale něco bylo jinak. Někdo mě musel včera vidět jak se hádám s Julií a teď mě určitě pomlouvají. A nebyla jsem daleko od pravdy. Sára, moje nepříliš chytrá spolužačka, včera viděla, jak mě Julie, parádně setřela a jaká jsem slaboška. S šikanou jsem se už setkala, ale tohle bylo jiné...dokonce mi to i vadilo. Rychle jsem se sebrala a šla na záchod, kde jsem se podívala smutně do zrcadla. Pořád jsem si v duchu opakovala: Slaboška...jsi slabá.....i ostatní to říkají...ukonči své trápení....V tuto chvíli jsem musela zapudit své myšlenky, když v tu chvíli jsem uslyšela posměšný ton hlasu za mnou: Přemýšlíš?!