The longest dream of my life (CZ)

28. kapitola

Hned po tom, co oba přestáváme brečet, přijímáme několik gratulací a všechno kolem se uklidňuje, sděluje mi Finn, že už všechno zařídil a tím pádem se vůbec o nic nemusím starat. Ještě chvíli v restauraci zůstáváme a probíráme detaily naší svatby, než se půjčeným autem opět vracíme domů.

Všude kolem mě je krásná rozkvetlá louka a do očí mi svítí prudké letní slunce. Čekám u simulovaného oltáře a úzkou uličkou utvořenou mezi několika bílými židlemi, vyhlížím Finna. Nevím jestli je to jen nervozitou z toho, že "přicházím o svobodu", ale připadá mi, že už tu měl dávno být. Ohlédnu se po našem jediném svatebním hostu - mojí mámě. Kapesníkem se snaží zachytit slzy dojetí, aby si nerozmazala řasenku. Pyšně se na mě usměje.Skoro nehybně tam stojím ještě asi 10 minut, když ztrácím trpělivost a začínám panikařit. "Kde může být?" ptám se jdu si sednout na jednu z několika prázdných židlí hned vedle její. Odkašle si a a chytí mě za levé koleno. "To nevím, zlato. Ale určitě tady každou chvíli bude. Spíš by mě zajímalo, kde je oddávající. Nezapomněli jste zařídit příchod oddávajícího, že ne?" Její odpověď mě úplně zaskočí. Na něj jsem po celou dobu co tu čekáme ani nepomyslel. "Ne, měl by dorazit." odpovím zamyšleně. "Třeba ještě s Finnem něco zařizujou." Mamka kývne a opře si hlavu o moje rameno. "Třeba."Po další asi čtvrt hodině čekání ve mně panika ještě stoupá. Prudce si vytahávám mobil z kapsy a pokouším se mu dovolat. Bohužel marně. Vztekle si stoupám a abych se nějak zaměstnal, koukám se na internetu na zprávy. Většině z nich nevěnuji moc pozornosti. Pak se ale dostanu k titulku říkajícímu, že se poblíž města, kde se právě nacházíme stala autonehoda, která měla tragické následky. Cítím svoje hlasitě tlukoucí srdce až v krku a netrpělivě si rozklikávám celý článek. Zatímco se načítá, prosím v duchu úplně všechny nadpřirozené bytosti, které znám, aby se nehoda netýkala Finna. Když se mi článek konečně načítá, prudce bušící srdce se mi zastaví. V té jedné sekundě mi připadá, jako by můj život skončil. Podlamují se mi kolena a upouštím mobil do čerstvé zelené trávy. Uprostřed článku, kde jsou vyjmenované oběti stojí mimo jiné jméno osoby, bez které nic nemá smysl. Finn Charles.

Celý zpocený se konečně probouzím ze snad nejhorší noční můry, jakou jsem kdy měl. Prudce si sedám a hlasitě se zhluboka nadechuji. Všude kolem mě je úplná tma. Na tvářích už cítím zaschlé i čerstvé slzy a na čele krůpěje potu. Roztřeseně a zmateně si objímám kolena a vyčerpaně si o ně opírám hlavu. V tom cítím na zádech známý dotyk Finnovi velké dlaně. Srdce mi štěstím poskočí, v mžiku se k němu natočím a vrhnu se mu kolem krku. "No tak, už je to dobrý." uklidňuje mě a pomalu mě hladí po zádech.

Po několika minutách marného utišování se nejpíš rozhoduje, že mi víc než to pomůže změna tématu, nebo nějaká činnost. "Nechceš si dát horkou vanu?" ptá se trošku se ode mě odtahuje, by mohl lépe postřehnout mojí odpověď. Pomalu zakývám hlavou a nechám se jím odvést do koupelny. Zatímco sedím na zemi a pomalu se svlékám, Finn mi vanu napouští asi do tří čtvrtin a přidává do ní náš nejlépe vonící vanilkový sprchový gel. "Tak hotovo." hlásí spokojeně a sleduje mě, jak do vany opatrně vlézám. Jakmile se ponořím do příjemně teplé vody, zhluboka se nadechnu sladké vanilkové vůně a ucítím Finnovu ruku položenou na mé, zcela se uklidním.

*O přibližně 2 měsíce později- Vánoce

Je asi 9 ráno a já v obýváku nadšeně zdobím náš asi dvoumetrový živý vánoční stromeček. Všichni lidé už ho v tuto dubu jistě mají pečlivě ověnčený všelijakými baňkami, stužkami, řetězy, světélky...My jsme se ale nedávno shodli, že oba nesnášíme to úmorné čekání na vánoční večeři a rozhodli jsme se zkrátiti to právě zdobením bytu a tím pádem samozřejmě také stromečku. Jediná dekorace, kterou už máme čtvrtým týdnem, je samozřejmě věnec. Zrovna vážu na jednu z větví lesklou červenou baňku s bílou stužkou, když slyším odemykání vchodových dveří. Moc se tím nenechávám vyrušit ze své nesmírně důležité činnosti a za chvíli už pozoruji Finna, jak se zcela ověnšený taškami vydává do kuchyně. "Ahoj." zdraví mě udýchaně a opatrně pokládá tašky na jídelní stůl. "Ahoj." odpovídám. "Cos to přines?" ptám se zamyšleně a vyndavám z krabice další ozdobičku. "Věci na večeři, ještě nějaký dárky a..." Jako kouzelník ladně hrábne do bílé igelitky a vytáhne... "Jmelí!" Jako malé dítě ho rozjásaně vyzdvihne nad hlavu, doběhne ke mně a dlouze mě políbí. Občas je vážně dětinský. Je to ale jedna z věcí, které ho dělají neskutečně roztomilým. Rozesmívám se a spokojeně pomýšlím na jeden z mých dárků. Ani nevím proč, ale po té svatební noční můře jsem najednou začal přemýšlet o tom, že bych s Finnem rád měl dítě. Sám si ale nejsem jistý, jestli jsem na to dost zodpovědný a navíc připravený. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že bychom si zatím mohli pořídit psa. Mluvil jsem o tom s mladým párem, který nám tento byt pronajímá a ti k mému překvapení souhlasili. Samozřejmě ale pod podmínkou, že si nepořídíme velké plemeno, jako například dogu. Rozhodl jsem se tedy pro bígla. Nedávno jsem zajel do blízkého útulku, kam někdo odložil asi tří měsíční štěňátko a na první pohled jsem se zamiloval. Navíc mi bylo jasné, že až ho uvidí Finn, bude ho zbožňovat ještě víc než já. Domluvil jsem se s nimi, že bych si pro něj dneska přijel a musím říct, že už se nemůžu dočkat.Během dne společně dokončujeme zdobení stromečku a všechna okna oblepujeme vánočními samolepkami. Asi v pět hodin odpoledne Finn začíná vařit večeři a já vyrážím pro nový přírůstek do naší rodiny.

V útulku jde všechno podle plánu a za chvíli už si našeho spícího chlapečka co nejněžněji odnáším do opět půjčeného auta, kde už má připravený svůj světle modrý heboučký pelíšek. Cestou domů stále jenom přemýšlím nad jménem. Mými favority jsou Scott, Toby a Cody. Uvidíme, co na to řekne Finn.

Jakmile dojíždím domů, co nejtišeji odemykám a rychle naše stále ještě tvrdě spící štěně odnáším do ložnice, kde ho zavírám a vyrážím do kuchyně. Tam už Finn úhledně servíruje smaženého kapra a bramborový salát na talíře. "Tak jsem tady." Hlásím vzorně a zezadu ho objímám. "Právě včas." odpovídá a odnáší talíře na stůl. Ještě si rychle umývám ruce a kontroluji štěně, než konečně zasednu ke stolu a dám se do jídla.

Hned jak dojíme vrháme se netrpělivě ke stromečku. Vůbec se neobtěžujeme s nějakým opatrným rozbalováním. Naopak vybíráme podobně velké dárky a soutěžíme, kdo ten svůj vybalí jako první.Finnovi dárky mě rozhodně velmi potěšili. Mimo jiné jsem dostal nový holicí strojek a samozřejmě spoustu oblečení. Zrovna dorozbalujeme poslední dárky, když už jsem netrpělivostí celý bez sebe a nadšeně mu přikazuji: "Zavři oči." Finn mě poslušně poslouchá a já rychle dobíhám do ložnice. Na chvíli strnu hrůzou, když spatřím prázdný pelíšek. Pak si ale všimnu malého flekatého klubíčka schouleného u Finnovi skříně. Opatrně ho zvednu a přivinu si ho k sobě. Když ho donáším do obýváku, mám nutkání začít na něj šišlat: "No podífej na ten kuásný fánošní štlomešek a ty šfětýlka!" Nakonec se ale přemáhám a zcela potichu ho pokládám Finnovi do klína. "Můžeš." dodávám a Finn rychle otevře oči. "Jeziskote!" zakňourá, jakmile našeho andílka uvidí. Okamžitě se s ním začne mazlit a mně je jasné, že jsem se nezmýlil. "Jak se bude jmenovat?" vyhrkne a já se k mazlení pomalu přidám. "Mně se líbilo buď Toby, nebo Scott, nebo Cody. Ale můžeš navrhnout i něco jinýho." odpovím a zvědavě se na něj podívám. "Toby." odpoví po chvíli přemýšlení. "Rozhodně Toby." Zbytek večera strávíme převážně rozplýváním se nad Tobym, který Finnovi spokojeně usnul v náručí. Pak už jen oba napíšeme rodičům, i když je nám oběma jasné, že Finn se od své stále ještě naštvané matky odpovědi nedočká a pak už v prapodivném, ale pohodlném objetí usínáme stejně rychle, jako Toby.