Never again [EDITUJE SE]

21. část - Human

Pain changes people...

-- MEGAN --

Potom, co jsme se všichni odebrali z hospody ven, mě zašimral v nose čistý vzduch a vůně pozdního léta. Stále jsem byla obklopena pochybnostmi. Ne, že bych nevěřila těm dvěma slečnám, co za námi přijely, ale dělalo mi starost, zda vůbec u Charlotty něco najdeme. 

"Co přesně hledáme?" tázala jsem se po chvíli ticha, když jsme kráčeli po North Evenue. 

Archie sebou trhl, zdálo se, že jsem mu přetrhla síť myšlenek. I Feye se zdála poněkud zamyšlená, jen Tessa vypadala, že se náramně baví. V jedné chvíli se na mě upřely tři páry očí a já se ošila celá nesvá pod tíhou jejich pohledů. 

"Jak to myslíš?" odpověděl mi Archie otázkou a zmateně na mě pohlédl. 

"Co přesně tady," rozpřáhla jsem ruce ve snaze zahrnout do výhledu celý obrovský dům rodiny Crawfordů, "chceme najít."

Feye kvapně a možná až příliš hlasitě zavřela branku, kterou jsme vstoupili do rozlehlé zahrady. Zhluboka jsem se nadechla a na paži ucítila Archieho teplou dlaň. 

"Jestli tam nechceš chodit, nemusíme." Naskytl se mi pohled do jeho oříškově hnědých očí, jenž nyní byly plné znepokojení. Ta všudypřítomná uličnická jiskřička byla pryč. Dokonce mu na čele vyskočila ustaraná vráska.

Rychle jsem zavrtěla hlavou a věnovala mu smutný úsměv. "Zasloužím si dozvědět se pravdu. Navíc, přeci neschovávají mrtvoly ve skříních," zavtipkovala jsem. Snažila jsem se, aby to znělo rozhodně a odlehčeně, ale nikdo se nezasmál a tak se má slova jen rozpustila v nepříjemném tichu.

"Jak chceš," připustil po chvíli Archie a po mé paži přejel studený vítr, když ruku stáhl. 

Zatnula jsem pěsti, až se mi nehty zaryly do dlaní. Bez zaváhání jsem vykročila po kamenné cestě na verandu ze světlého lakovaného dřeva. Prkna zasténala pod mou vahou a mé oči zcela bezděky vyhledaly modrobílou síťovanou houpačku zavěšenou ze stropu. Raději jsem pohotově sklopila oči ke svým botám, abych unikla představě kudrnaté holky, která se smíchem usedá do houpačky, prohlížejíc si své čerstvě nalakované nehty. 

Dveře na verandu byly otevřené, přesně tak, jak jsem čekala. Pamatuji si, jak mi Charlotta vyprávěla o tom, že verandu nikdy nezamykají. Málokdo totiž ví, že z druhé strany domu vůbec nějaká veranda je. Ne nadarmo výhled do zahrady zakrývá hustý a až nadprůměrně vysoký živý plot. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, jen jsem šla automaticky dál, jako kdybych tudy snad chodila denně. Dům byl ponořen do zvláštního, možná až strašidelného ticha, které vypovídalo o tom, že nikdo nebyl doma. Jen teplé sluneční světlo dovnitř proudilo velkými bílými okny. 

"Není to vloupání?" ozval se znenadání můj kamarád, když za námi zavíral dveře. 

"Neblbni, Megan byla Charlottina nejlepší kámoška," namítla Feye, což dávalo smysl. 

"Jo, ale stejně ji sem nikdy nevzala. Musela k tomu mít nějaký důvod."

"Jestli k tomu měla nějakej důvod, teď už se to stejně nedozvíme. Je mrtvá, zapomněls?" odsekla mu rozmrzele Feye. 

Archie už se nadechoval, aby řekl něco dalšího, čím by hnědovlásku po mém boku rozhodil, ale Tessa ho předběhla: "Chápu, že máš naděláno v kalhotách, chlapečku, ale když už jsem se trmácela až sem, zkouknu aspoň její šatník. Doufám, že měla vkus." 

Nastalo dramatické ticho, při kterém Archie vztekle zatínal zuby, aby jí její jedovatou poznámku neoplatil. 

"Řekněte, kdybyste našli cokoliv, co by mohlo mít spojitost s její smrtí, společně se na to podíváme," nakázala jsem jim a rozhlédla jsem se po své žalostně malé partičce detektivů. Každému z nich jsem věnovala významný pohled.

"A co myslíš, že tu najdeme? Pokoj oblepený výstřižky z novin a na zdi obrovský nápis: 'Kvůli tomuhle jsem se zabila' ?" Tessa se kysele ušklíbla, načež pohodila záplavou svých platinových loken, ale zmlkla v okamžiku, kdy ji Feye varovně dloubla loktem do žeber. 

Rozprchli jsme se prohledat každičký kout Charlottina bývalého domova, ale ani po několika hodinách pátrání jsme nenašli nic, co by nám bylo k něčemu platné. A to i přesto, že jsme dům obrátili téměř vzhůru nohama. 

"Já to vzdávám. Nic tu není. Žádné noviny, zakrvácené oblečení, žiletky, prostě nic." Feye rozmrzele nakopla plyšového medvěda ležícího na zemi. 

"Jsem na tom stejně, zlatíčka. Ale ta holka měla vážně vkus. Samé drahé a stylové kousky. Třeba tyhle luxusní průhledné minišaty s krajkou. Když je teď mrtvá, tak je nebude postrádat, ne? Měla dokonce mojí velikost!" zaúpěla blondýnka a zasněně si prohlížela kus oděvu ve své ruce. 

"Thereso! Jsi fakt nemožná!" okřikla ji její kamarádka ostře, "jak můžeš být tak bezcitná!?" 

Tessa ji mávnutím ruky zastavila. "Stejně je mrtvá, tak co. Teď už jí to může bejt jedno. Vsadím se, že její máti sem od její smrti ještě ani nepáchla," zabrblala a ignorovala Feyin rozhořčený pohled. Nakonec ale přeci jen zklamaně upustila krajkovou látku na zem. 

Zoufale jsem se zhroutila do béžového křesla, které perfektně ladilo se zbytkem vybavení. Ostatně jako všechno tady. "Kdybychom našli aspoň něco. Třeba zápisník, čmáranice v sešitu nebo-"

"Třeba deník?" 

Všechny oči se v tu chvíli upřely na mě. V rukou jsem pevně svírala fialové desky tlustého deníku s květinami. Našla jsem ho potom, co jsem se usadila do křesla. Šátrala jsem totiž po mobilu, který mi zapadl dovnitř. Charlotta si nejspíš myslela, že tam ho nikdo hledat nebude. 

Tessa v závěsu s Feye se nacpaly vedle mě, každá po jedné straně a dychtivě očekávaly, až ten cenný  zdroj informací otevřu. Jen Archie zamyšleně hleděl z okna, pozorujíc dešťové kapky tančící po skle. 

Ani jsem si nevšimla, že začalo pršet.

"Čti nahlas!" zapištěla Tessa plna očekávání. 

Rozklepanými prsty jsem pomalu přejela po tvrdých deskách a nasucho jsem polkla. Děsila jsem se toho, co objevím. Tak moc jsem něco takového toužila najít, ale teď, když jsem to držela v rukou, nejraději bych to zahodila někam, kde to už nikdo nenajde. Olízla jsem si suché rty a s bušícím srdcem jsem se dala do čtení:

"28. květen
Milý deníčku,
už to nevydržím. Dnes přišel zase, tentokrát si na mě počkal u garáže, protože moc dobře věděl, že nikdo nebude doma..."