Devadesát devět pírek (text + audiopovídka)

Část 1

Nena slyšela ty tři jezdce už zdálky. Vracela se jarním odpolednem z Vršků, kde od rána opravovala a prohlížela pasti, když se k ní z úzké lesní stezky donesl dusot kopyt. Žádnou kořist domů nenesla a tak se rozběhla z cesty mezi stromy s nadějí, že přinese alespoň zajímavé novinky.

Věděla, že místní kraj s neúrodnou půdou a z větší části zalesněný nikdy moc nezajímal pány země - fiora mela. Což bylo dobře, ti rolníci, pastevci a stavitelé nemohli žít bez neustálých sporů. Možná se jim všem mělo spíš říkat fiora dara – páni války.

Ať ale tyto cizince Lid, k němuž Nena patřila, nazýval jakkoli, v posledních dnech se dali zahlédnout podezřele často. Nezdálo se, že by je zajímalo údolí Lidu a tábor v něm. Podle lovců, kteří o nově příchozích přinášeli zprávy, šlo o obyčejné muže, potulující se kolem bez zřejmého cíle.

Sice se spolu s nimi objevili i velicí, zlataví orli, kroužící nad lesy a kopci, takoví, jaké tu nikdo z Lidu dřív nevídal, ale to s cizími tuláky vůbec nemuselo souviset.

Nena sama zatím na žádného z fiora mela nenarazila. Až teď na tyto jezdce. Muselo jít o cizince, lovci i průzkumníci Lidu se vždy spoléhali na vlastní nohy.

A když je konečně uviděla, v poměrně teplém jarním dni se otřásla jako zimou. Přestože měli jen koně, ne ohromné a těžké válečné obludy, kterým se říkalo sagové, vezli si víc zbraní, než Nena kdy dřív viděla.

Ale stejně jsou to hlupáci, táhlo Neně hlavou, zatímco se plížila po stráni nad nimi. Jsou slyšet až ke kopcům, a i když mají meče a dýky a kdovíco všechno, i já poznám, že to nejsou opravdoví bojovníci. Jsou tak mladí...

Naběhla jim přes pahorek, ještě se shýbla pro stéblo sladké trávy a vyšplhala do větví pokroucené svirky, kde se posadila. Se stéblem trávy v puse pozorovala, jak se jezdci blíží.

Mohli být o něco starší, než ona sama, přestože jí jejich hladké tváře připadaly dětské. Vedli koně krokem, dívali se okolo a stejně nic neviděli, to bylo Neně jasné. Za tu dobu, co se pohybovala blízko nich, by ji jinak dávno objevili.

Trojčlennou skupinku vedl štíhlý chlapec, černooký, černovlasý. Také nejkrásněji oblečený a vyzbrojený, i když Neně ta okázalá krása připadala spíše směšná. Jistě, vypadal nádherně, když mu lesklé prameny vlasů splývaly po rudém plášti s vyšitým orlem, každičká přezka na postroji jeho koně i na odění a zbroji zlatě zářila, a když jel s hrdě zdviženou hlavou, na Nenu skutečně zapůsobil... Tak, že se málem začala smát, protože si představila, jak chlapci lesklé vlasy vletí do obličeje, nejspíš ve chvíli, kdy se bude snažit tasit dlouhý meč u sedla.

Další dva vypadali méně okázale, dokonce i jejich zbraně se zdály přiměřené jejich věku a síle. Druhý jezdec, se znakem havrana na zeleném plášti, jel na šedém valáškovi. Byl pomenší, svalnatý, se zacuchanými hnědými vlasy a rezavýma očima. Třetí mohl být příbuzný prvního. Podobné rysy ve tváři, tytéž černé vlasy, jen rudý plášť měl bez znaku a tolik se celý netřpytil.

Nena se s trochu nadřazeným výrazem podrbala ve vlasech, spletených do copánků a uhlazených černým blátem. Jí nehrozilo, že by ji někdo odhalil podle odlesku slunečních paprsků...

Rozhodla se, že bude užitečné, když se za jezdci bude chvíli držet. Zjistí, kam mají namířeno a možná i proč.

I když jsou to hlupáci, nejspíš jsou fiora dara, napadlo ji. A to znamená potíže...

***

Tohle poslání se Davirovi přímo zoufale nelíbilo. Jenže otec byl neoblomný jako vždy, když šlo o válečné záležitosti. A navíc to znamenalo čestný úkol. Doprovázet ašerin – králova syna a jeho bratrance na průzkumné cestě po okolí.