Devadesát devět pírek (text + audiopovídka)

Část 3

Nena se chvíli dívala, a pak se skrčila zpátky za vývrat. Nemělo by jí na tom záležet, měla by se soustředit na hlasy duchů, mezi nimiž rozeznávala otce a matku, i Eniu...

Jak se fiora dara chovají k sobě navzájem, po tom jí nic nebylo. Jenže... ten chlapec jí pomohl. Ano, pronásledoval ji, ale když jí mohl ublížit, neudělal to. A naslouchal. Možná pozorněji, než později sami Staří.

A tak se dívala, když chlapci ti muži začali pokládat otázky – ačkoli jejich řeči nerozuměla. Chlapec nejdřív mlčel. Až chvíli potom, co ho svlékli do půl těla a své dotazy zdůraznili rozžhaveným kovem, začal křičet a nakonec i plakat. A odpovídat.

Netušila, co jim říká a na co se ho ptají. Ani ji to nezajímalo. V určitou chvíli už se dívat nedokázala a jen poslouchala. Zdálo se jí,že to trvá věčnost, než výkřiky utichly.

Bála se znovu podívat. Když však vyhlédla zpoza kořenů, viděla, že chlapec je sice ošklivě popálený, ale živý. Dokonce stál na nohou, i když se trochu potácel.

Holohlavý muž, který všemu velel, teď něco řekl druhým dvěma. Ti chlapci spoutali ruce, a pak jím smýkli na zem poblíž ohně. Sami si posedali kolem a bavili se dál jako prve. Svého zajatce měli stále na očích, ale zdálo se, že jinak už si ho nevšímají.

Na kraj padla tma. Nena nemohla pro chlapce nic udělat. Mohla jen čekat, a poznenáhlu začala myslet na děti, ukryté na místě Pírek. Hlasy Duchů a Strážců ji uklidňovaly, slibovaly, že o malé je postaráno, ale Nena v tuhle chvíli mnohem víc spoléhala na Ainu. Duchové a Strážci se mohli postarat, aby děti necítily zimu a strach, ale už jim nemohli přinést vodu, ani najít jedlé kořeny. To mohla jen Aina sama. A Nena doufala, že to její přítelkyně udělala.

Ona se vrátit nechtěla, ještě ne. Možná se jí v noci naskytne příležitost provést, pro co přišla. A zčásti také kvůli chlapci. Netušila, jestli pro něj bude moci něco udělat, ale v každém případě by nedokázala odejít, aniž by věděla, co se s ním stane.

Krátce po setmění se musela stáhnout dál od tábora, do rozložité koruny rudého dubu. Hlídky, které obcházely kolem, s nadcházející nocí značně zostražitěly a za vývratem by ji nakonec objevily.

Opírala se tváří o drsnou kůru a myslela na děti, zatímco hlasy Duchů ji nepřestávaly žádat o pomstu. Nakonec se jim plně odevzdala. Vedly ji ke spojení s mohutným stromem a skrze spletité kořeny se samotnou zemí.

Její vědomí se zvolna vytratilo a Nena zůstala mezi větvemi nehybná jako jedna z nich.

***

Sám netušil, kolik toho řekl. Jestli se mu dařilo lhát – nakonec už neměl sílu si vymýšlet.

Nejdřív myslel, že to nebude tak těžké. Trochu bolesti snese, a když jim zalže, nebudou mít jak si to ověřit. Jenže nakonec... pro Paní pramenů, nakonec bolest pohltila všechno, nenechala mu prostor pro vymýšlení odpovědí na otázky, které se stále opakovaly. Vykřikoval první, co mu přišlo na mysl, jen aby to skončilo.

Ještě druhého dne v časném ránu, když ho posadili za jednoho ze čtyř jezdců, kteří s ním vyrazili po cestě zpět, Davira rány pálily, jako by se ho žhavé železo dotýkalo znovu a znovu a bez přestání.

Mlhavě si uvědomoval, že mu zůstává naděje. Nezabili ho, ten prokletý Mart nakonec poručil čtyřem mužům, aby ho odvezli nirras Arotenovi. Měl snad posloužit jako rukojmí, nebo něco podobného.

Doufal, že po cestě narazí na otce. Nebo i na Věrlina s Ormekem, ať se ašerin pobaví. Davirovi už nezáleželo na tom, jak ostudný bude jeho návrat, jen když se zachrání...