Dnes ráno se mi nedařilo zrovna nejlépe, nejdřív jsem roztrhla bratrovi kapuci, pak mi přez cestu přeběhla černá kočka a teď tu sedím a brečím kvůli tátovu hloupému a nad míru neobvyklému rozhodnutí. Můj otec, Wolfgang von Elzgraben, dostal totiž nejlepší nápad svého života, tedy za posledních už skoto třináct let. Jelikož je mi skoro třináct, trochu mě to zarmoutilo a to je taky vysvětlení mého breku. Margareth,to je moje vychovatelka, že to je z tátové práce a ne z jeho hlavy, ale já si to nemyslím. Mám čtyři sourozence, tři mladší a jednoho staršího. Možná může za tu katastrofu jeden z nich, ale to je nejspíš taky blbost. Mým nejmladším sourozencem je Karel. Je mu teprve pět a vše si vždy bere k srdci, nejsem si jistá jestli se z tohoto nezhroutí. Mám ho ráda, myslím ale že jemu na mě nezáleží. Celý jeho život běhá za Jakobem, ten ho ale před půl rokem odkopl. Jakobovi se nejspíš zdá, že Kája je moc hloupý a že se mu nevyrovná, ale to není pravda Kája se mu hravě vyrovná. Konec konců člověk nemusí být matematik, aby byl chytrý, může být třeba psychologem nebo biologem, zoologem a nebo dokonce politikem.Omlouvám se někdy zabíhám k úplně jiným věcem než chci říct respektive napsat.
Mé jedinné sestře Alici je právě sedm. Letos začala chodit na hodiny soukromého vyučování. Je to hrozná primadona. Věčně je něčím zmalovaná a je na ní hodně vidět, že jí chybí ženská ruka. Kromě holčičích záležitostí je ale naprosté nevyňátko a to počítám i poslušnost a všechny předpisy dobrého chování.
Teď Jakob. Jakobovi je devět a je metematikem rodiny. Taky si zabral naši učitelku, která ho naprosto zbožňuje. Skrátka je to šprt, a jelikož já šprty nemusím, nemusím i jeho. Je to podvodník, ale v učitelčiných očích je to vzorný žák. Musím se přiznat, hrozně na něj žárlím, ale to prostě není fér. On umí všechno a já nic. On se podívá na učitelku a já dostanu ještě víc učiva než mám. Mimochodem Lucy je naše učitelka a já ji moc nemusím. Je totiž nespravedlivá a slepá. Jo a taky mě nesnáší. Je škaredá a poslední dobou mám pocit, že se líbí mému otci. A když jsme u Lucy tenhle "deník v hlavě" byl její nápad. Prý ať si utřídím myšlenky. Zatím to není zase tak hrozný úkol, ale sem tam je to velmi otravné, takže to radši nezkoušejte. Teď jsem se pozastavila nad otázkou; Kdo jste vlastňe vy a komu to celou dobu vykládám? Nevím to přesně, ale někdo to bude, někdo tohle slyší, nejsem přece blázen nebo jo? Připadám si jako v krabici. Pod krabicí je vřava lidí z mého života a nahoře jste vy nebo možná ty. Píšu ti zprávy, abys mne pustil k tobě, že to nevydržím, ale ty mi nemůžeš odpovědět. Ta vřava sebpřibližuje a rozeznávám mezi nimi Lucy, Alici, Káju a dokonce i tátu.
Tohle je ošklivá myšlenka. Omlouvám se už zase jsem se.nechala unést tokem mých myšlenek.
Robin, to je můj starší bratr. Je mu čtrnáct a není tak "hodný" jako Jakob, ale táta říká, že to s ním marné rozhodně není. To také uznávám, jenže mne štve snad ještě víc než Jakob, takže jsem svůj souhlas nikdy nedala najevo.
A teď já, černá ovce rodiny. Je mi dvanáct a všechno kazím už od mého narození. Ve třech letech jsem rozbila mamince vázu o velké peněžní hodnotě. Mluvit jsem se naučila až v pěti. Vyučování mám od svých sedmi let, ale umím toho třikrát míň než Jakob.
O mém otci mluvit nebudu jsem na něj až moc naštvaná a hrozně bych mu nadávala.
Má matka je již pět let mrtvá. Zemřela.při pordu Karlíka. Tehdy celá naše rodina utrpěla velkou ztrátu. Moc se mi o tom nechce mluvit a tak se radši vrátíme do přítomnosti. Sedím tedy na schodech před domem a brečím kvůli tatovu super nápadu, poslat nás na 2-3roky k naší tetě přes pět kolen, která bydlí v nějakém zapadákově na konci světa. Budeme navštěvovat školu a bydlet u tety. Nemám žádnou kamarádku, s kterou bych se měla loučit, ale kdybych ji měla bylo by mi hrozně. Už jen loučení s tátou a Margareth a s domem, jedinným místem kde jsem doposud bydlela a byla. Ach, kéž by tu byla maminka , bývala tak laskavá a vždy nám pomáhala. Už zase brečím. Vzchop se. To bylo pro mě, protože sem přichází Robin a vypadá dost naštvaně. V ruce má svůj roztržený kabát. Pomalu se.přiblyžuje. Přemýšlela jsem jestli se mám schovat, ale zůstala jsem přilepená na scjodech. Robin zavřel branku a podíval se na mne vražedným pohledem. Je to jen kabát, je to věc?! Proč se zlobí celý den? Klidně mu to zašiju. Pak mě Robin zmrazil ještě víc a tak jsem tam proseděla celé odpoledne.
