Draco/ Hermiona- Volba

Volba..

Nikdy jsem neměl moc na výběr. Většinu svého mizerného života jsem poslouchal příkazy ostatních. Otce, Voldemorta, Snapea.. Vždycky jsem ale všechno dělal pro svou rodinu. Když si mě Voldemort vybral kvůli 'velké odměně', neváhal jsem. Nemohl jsem zklamat, aspoň kvůli matce. Tolik let žila s otcem, ale stejně nebyla.. zkažená. Obdivoval jsem ji.. Pokaždé, když jsem navštěvoval Komnatu nejvyšší potřeby, myslel jsem na svou matku. Dokud se neobjevila ona- Hermiona Grangerová, postrach Severuse Snapea, mudlovská šmejdka a ta nejkrásnější a nejchytřejší dívka na světě. Jednoduše mě chytila při činu.

,,Co to děláš?!" vykřikla za mými zády. Trhl jsem sebou a přemýšlel, jestli ji nemám zabít.

,,Do toho Tobě nic není!" spolkl jsem: ..'ty špinavá mudlovská šmejdko', abych nepřikládal do ohně. Otočila se a rozběhla se ke dveřím.SAKRA!

,,Hermiono počkej!" prudce se otočila a já přemýšlel, jestli jsem její jméno vůbec vyslovil správně. Zírala přímo do mých očí, a tak jsem udělal nepatrný krok dopředu. Připadalo mi, jako bych se snažil ochočit vylekané kotě, protože se v tom okamžiku zase rozběhla.

,,Do hajzlu!" zaklel jsem a hůlku hodil na druhou stranu místnosti. Po třech dlouhých hodinách hledání toho pitomé klacku v hromadě ještě pitomějších krámu jsem se konečně dostal do postele. Celou noc jsem nemohl usnout, ze strachu, co se stane s mou matkou, když jsem zklamal.. Na snídani jsem mířil šouravým krokem a byl jsem jako na trních. Celé tělo mě bolelo a nejtěžším úkolem bylo udržet víčka nahoře. Když jsem otevřel dveře do Velké síně a vešel dovnitř, už seděla na svém místě, přesně tak, jako vždycky. Za profesorským stolem jsem rychle vyhledal Brumbála. Zrovna si něco hodil do pusy, podíval se  přímo na mě  svýma drobnýma očima, za půlměsícovými brýlemi a pak..Nic! Stařecky se usmál. Zastavilo se mi srdce a divil jsem se, že mé strnutí nebylo až nápadné. Když jsem procházel kolem Nebelvírského stolu, vděčně jsem se na ni usmál. Nesouhlasně zavrtěla hlavou a začala se věnovat pudinku před sebou. Musel jsem jí poděkovat, prostě musel! Seděla zrovna v knihovně, když jsem se k tomu odhodlal.

,,Grangerová?"

,,Malfoyi?" řekla, jako by se nic nedělo, jakoby čekala jen další vlnu urážek.

,,Chtěl jsem Ti poděkovat, že-že si to nikomu nevyžvanila." přikývla a zase se začetla do knihy před sebou. Podlehl jsem skrývanému uchechtnutí a posadil se vedle ní na židli.

,,Nic na to neřekneš?" zvedla zrak a skoro vyprskla.

,,Ne!" rozesmál jsem se. Vážně nevím, kde se ve mně, všechen ten pocit vzal, ale už jsem prostě nevydržel udržet znechucený výraz.

,,Ne? Žádné vydírání?" nechápavě se na mě podívala a zakroutila hlavou. Zase.

,,Samozřejmě, že ne. A ty by ses měl přidat k lidem, kteří spadají do tvojí úrovně a neztrácet čas s mudlovskými šmejdy, jako jsem já!" zabouchla knihu a doslova utekla. Byl jsem zaskočený. Jestli mě chtěla přinutit, cítit se jako krysa, kvůli tomu, jaký jsem měl do teď na ni názor, tak se jí to povedlo. Celé ty roky, jsem ji neustále šikanoval a když se jí naskytla taková příležitost, prostě si mě nevšímala.

Další týden už ze mě veškerý strach vyprchal a já se po lektvarech opět nepozorovaně vypravil do komnaty nejvyšší potřeby.

Sotva jsem zabouchl dveře, spatřil jsem její obličej. Zdála se.. naštvaná.

,,Pokračuješ v tom.." konstatovala a založila si ruce na hrudi. To si myslela..

,,Ahoj" pozdravil jsem. Začala mě ignorovat (zase) a vytáhla z brašny domácí úkol pro Snapea. Nevšímal jsem si jí tak, jako si ona nevšímala mě. Když jsem po dvou hodinách opustil místnost a schoval se za roh, čekal jsem ještě deset minut, než se otevřeli dveře. Pomalým krokem zamířila do nebelvírské věže, přičemž si z tváří utírala..slzy. O-ona plakala.